Péťa a Nota

Denču jsem poznala díky svému stájovému kolegovi, který s ní již delší dobu spolupracoval. Bylo to tehdy zhruba 2 měsíce poté, co jsem si do domovské stáje dovezla svou novou kobylku - Notičku :) Samozřejmě jsem ho nejprve trochu vyzpovídala, abych věděla, zda by byl její přístup a způsob tréninku se mnou a s mou novou klisnou vůbec kompatibilní. Byla jsem v té době ohledně výběru vhodného drezurního trenéra již dost skeptická a tak jsem se nechtěla hned vrhat do něčeho, co by mi zase úplně tak nesedlo. Začala jsem pak Denču sledovat i na sociálních sítích, číst její příspěvky o ježdění a koních, prostudovala jsem si tyto stránky. Nakonec jsem se rozhodla Denču oslovit a domluvit si s ní trénink. 

Mno ... mám už za sebou docela dost let v jezdeckém sportu, ale ty správné a potřebné znalosti ohledně drezúrního ježdění mi dala hlavně a teprve Denča. Na pocit z prvního, seznamovacího tréninku, asi nikdy nezapomenu. Řekla bych, že na něj nikdo nikdy nezapomene, jelikož Denča ihned zcela otevřeně předkládá na stůl vše, co jste prostě měli už dávno slyšet, vědět, používat. Vzbudilo to ve mně emoce snad všeho druhu, byla to taková kupa informací !! Byla jsem naprosto v šoku a chvíli nevěděla, jak s tím naložit. Jak se rozhodnout. Bylo mi rychle jasné, že když budu chtít s Denčou spolupracovat, bude to těžké a já toho budu muset možná hodně změnit. Riskla jsem to. Začala jsem se dívat na ježdění z jiné stránky. Pochopila jsem, jak důležité je třeba naučit koně se vytahovat dopředu a dolů, jak moc zásadní jsou pro jeho další výcvik změny rámce a ruchů. 

Zjistila jsem také, že mladá Notička není na otěži moc dobře vybalancovaná a že většina chyb má původ právě v rovnováze. Primární pro mne na samém začátku bylo, abych si neustále hlídala, aby nechodila za otěží - na závodech mi to pak psali i rozhodčí do protokolů, už to prostě bylo moc. Postupně jsem se ji učila jezdit v lepším vzpřímení, musela jsem si zvyknout na to, že to není vůbec o tom, že má kůň hlavu dole. Naopak, že vlastně má kůň mít tu hlavu nahoře, pěkně přede mnou aneb jak Denča pořád říká, hlídat si týl. Musím říct, že pro jezdce, který je zvyklý na to, že mu kůň chodí s kulatým krkem a hlavou dole, je tohle opravdu nové a kolikrát jsem byla dost na vážkách z toho, zda už tu hlavu nemá nahoře až moc. A nebylo to jen o pozici hlavy ... řeknu vám, že v životě jsem od nikoho nedostala tolik informací a rad k jezdeckému výcviku koně jako právě od Denči. 

Naše první drezury s Notičkou byly dost hrozné. Nota byla za otěží, propadlá v zádech, měla zaťatý krk a šíleně někam pospíchala. Takhle vypadalo prvních pár drezur. Stále stejný scénář, stále stejné výsledky, stále stejné chyby. S Denčou jsme začaly spolupracovat na začátku sezóny, kdy už pro nás s Notou bylo zkrátka pozdě přestavovat základy, na kterých bylo to ježdění postavené. Denča nedoporučovala žádné větší zásahy do již naučených věcí, protože by nám to mohlo zkazit celou sezónu. Jezdila jsem tedy tak, jak jsem byla doposud zvyklá a s Denčou opatrně pracovala na všem, co bylo zrovna potřeba. Kromě už zmíněného zalézání za otěž také věčné chvátání, hlavně v kroku. To byla vlastně asi první šoková informace hned na prvním tréninku - že tohle není pravidelný, uvolněný krok v rovnováze, ale šicí stroj :)

Postupem času se díky tréninku vše lepší. Notička se mnohem lépe uvolňuje a já se učím, jak jí v tom pomoci. Teď, když se vše povede, tak jsme schopny zajet uvolněnou a plynulou drezurní úlohu, což je u této kobylky velký úspěch. Nota je přece jenom docela impulzivní kůň a není jednoduché udržet v klidu ji i sebe a vše naplánovat tak, aby probíhalo hladce a s klidem. Nervózní jsme na závodech snad všichni, někdo víc, někdo míň, Nota se ještě nechává vtáhnout okolím. Věnuje pak pozornost všemu, jen ne mně a mým pomůckám. Člověk sám se musí pomyslně izolovat od okolního ruchu a soustředit se. Asi nejtěžší je pro mne právě toto - stále mívám stavy, kdy jezdím a jezdím a čekám, že se určité věci prostě stanou. Jenže nestanou a ještě než si to uvědomím, už slyším Denču, jak mi do vysílačky říká, abych nečekala od koně, že to a ono zrovna teď udělá sám od sebe a ještě k tomu správně. Jelikož on neví, jak to má být správně. Je to jen a pouze o tom, co ho naučí jeho jezdec. 

Hodně nám pomáhá i práce ze země, kterou nás Denča také učí. A právě společně s prací ze země to všechno do sebe opravdu začalo zapadat. Ze začátku jsem se práci ze země moc nevěnovala, popravdě jsem tomu ani moc nevěřila. Mám přece sportovního koně, všestranného koně, který už má něco odježděno a navíc to zvládl všechno bez provazové ohlávky a tušírky. Navíc týden má 7 dnů, den 24 hodin a my přece nemáme na blbosti čas. Musíme trénovat - drezuru, skákání, kondici a terénní skoky. A taky jsme trénovaly. Jenže pak jsme přijely na závody nebo kolikrát stačilo, aby i doma v tréninku bylo kolem nás rušněji a já neustále čelila tomu, že mě Nota prostě nevnímá, je v napětí, na pomůcky reaguje buď přehnaně nebo pozdě. A nebo vůbec. A to mě frustrovalo. 

Zkusily jsme nejprve jen několik základních cviků, pohybových vzorečků, které měly Notě pomoci s rovnováhou - doslova jí ukázat, že má čtyři nohy a jak je používat. Hodně jsme také pracovaly na získání si pozornosti a respektu - aby mě Nota nepředbíhala, když ji někam vedu, nevrážela do mě plecí, šla přesně tam, kam jsem já chtěla a jakou rychlostí jsem chtěla. Notě se to nejprve moc nelíbilo, protože to bylo nové a vlastně náročné. Najednou na mě musela dávat pozor a poslouchat. Reagovat na řeč těla, ihned, bez zaváhání. Denča celou věc podpořila tím, že za Notou nad rámec tréninku chodila i do výběhu, kde si spolu daly třeba jen 10ti minutové cvičení ve stání nebo pomalém kroku. Na první pohled se to zdá všechno nesmyslné, ale když teď vidím, jak to tomu koni pomáhá a jak to opravdu funguje, je to neuvěřitelné. 

Udělaly jsme spolu už spoustu práce a mnoho práce nás ještě čeká. Denča se snaží s námi jezdit také na závody, v loňském roce za námi přijela na dva dny i do polské Strzegomi, kde jsme si to s Notičkou byly jen osahat a nakonec jsme z četnějšího startovního pole získaly krásné 5.místo. Neustále spolu konzultujeme všechno možné - krmení, sedlání, režim, mohu se na ni obrátit prakticky s čímkoliv. Denča hned přizná, s čím si ví a neví rady, na nic si nehraje a doporučí případně někoho, na koho se s danou věcí mohu obrátit. Třeba ohledně změny krmení, kdy se nám Notička zdála hubená a málo osvalená, především v horní linii, mě spojila se slečnou, která se mnou vše probrala a doporučila mi na základě vlastních zkušeností, čím Notu ideálně krmit. A ačkoliv Denča není skokovým jezdcem, motivuje mě a ukazuje cesty, jak sebe a klisnu ještě lépe připravit i do parkuru a crossu. 

Někdy je to i vtipné - třeba vypočítat čas, který mám na to, abych procválala vyměřenou trasu, abychom si s Notou natrénovaly na závodech požadované tempo. Člověk by opravdu nečekal, že v jezdeckém tréninku po něm bude trenér požadovat, aby si něco takového spočítal a ještě trojčlenkou! :) Pokud vím, tak Denča nemá žádného svěřence, který by se věnoval čistě drezuře. Sama říká, že ji drezuráci nemají rádi, protože netoleruje hlavy za kolmicí, vyvazovací otěže ani koně, kteří 6 dnů v týdnu tráví na pískové jízdárně :) Tím samozřejmě nehází všechny drezurní jezdce do jednoho pytle. Spíše si myslím, že být mezi všestrannými jezdci jí dokonale sedí a že stejně tak i všestranným dvojicím dokonale sedí drezurní výcvik, který Denča poskytuje. Navíc se neustále sebevzdělává, vše aplikuje na vlastních koních do praxe a o všechny poznatky se pak s námi ráda dělí. 

Děkujeme! 
Péťa a Nota