Péťa a Gilmé

Je 25.6.2009 a je šílená bouřka. Zrovna v tomto nevlídném počasí se rozhodl můj Pan Božský, že už se mu nelíbí u maminky v bříšku a že by chtěl vidět, komu patří ten hlas, který si s ním těch 11 měsíců povídal. Začíná porod. Já sama mám 3 týdny do porodu.

Statečně asistuji u porodu a nemohu se dočkat, až spatřím tu krásnou žlutou kobylku. Aha, on je to hnědý hřebeček. Byla jsem lehce zklamaná, ale jen na kraťoulinkou chviličku. Byl krásný. Byl boží. Byl malý. Ale opravdu malý. Prošel kobyle pod břichem. Byl opravdu malý. Vždycky jsem si přála velkou žlutou kobylu a on je to malý hnědý hřebeček. Nevadí, příště se to povede...

Za tyhle myšlenky bych si teď nejradši nafackovala. Začala jsem se soustředit na jméno. Chtěla jsem něco, co nikdo nemá. Tak jsem zapátrala v historii. Našla jsem svatosíň ve skalním městě Petra. Gimlé. To zní jako zemlbába. Začala jsem si hrát s písmenky a významy a pojmenovala jsem toho skřítka GILMÉ. Gilmé - Gimlé, Almé, Petra.

Jako by Gilmé slyšel mé zklamání, rozhodl se něco udělat alespoň s výškou. Rostl neuvěřitelným tempem do neuvěřitelné krásy. Alespoň pro mě. Ve 3,5 letech jsem si ho bez nejmenších problémů obsedla, ve 4,5 letech jsme si skočili první křížek. Pak mě na rok vyřadila ze sedla má nemoc. Půl roku na to jsem se stěhovala do Prahy.

Zde jsem prošla pod třemi trenéry. První byl pan Stanislav Ledecký. Člověk, který dělal vše s láskou. Bohužel zasáhl zlý osud a pan Ledecký zemřel. Do dnes na něj vzpomínám. Na jeho místo nastoupil jiný trenér a ten viděl Gilmého velkou skokovou potenci a samozřejmě ji chtěl využít. Bohužel nás tlačil tak rychle nahoru, že já i Gilmé jsme vyhořeli. Odmítali jsme skákat oba, a to Gilmé skákání miloval. Nastala půlroční pauza, během které neviděl ani klacek na zemi a stěhování do jiné stáje.

Můj další trenér jezdil kdysi všestrannost, tak jsem to chtěla zkusit také. Nebudu vám popisovat ten pocit, kdy stojíte poprvé ve startovacím boxe před krosem a hlavou se vám honí černé myšlenky, máte obrovský strach o koně, aby se mu nic nestalo, derou se vám slzy do očí a nejraději byste řekli, že na to "kašlete" a jdete domů. Domů jsme tenkrát nešli a kros dokončili. Toho dne jsem si zamilovala military. Bylo to super, jak jsme skákali přes parkurové i krosové překážky, ale mělo to dva háčky, které spolu úzce souvisely. Vždy jsem měla špatné hodnocení z drezur a při parkuru si do toho Gilmé nenechal vůbec kecat. Takže jsem tam jen seděla, ukazovala směr, nepřekážela a on mě vozil jako špinavé prádlo. Na parkuru a krosu jsme vždy doháněli špatnou drezuru.

Měla jsem výhodu vynikajícího skokana. Ale mě to nestačilo. Chtěla jsem mít i dobré drezury. Tou dobou jsem otěhotněla i nápadem, že bych si udělala cvičitelák. Nebo jsem spíš konečně poslechla lidi v mém okolí a podala si přihlášku. A v tu chvíli se pomalu začaly moje a Denči cesty spojovat. Zjistila jsem, že můj trenér není schopen mě na zkoušky připravit a začala jsem volat o pomoc...

Naštěstí jsem ve svém okolí měla člověka, který mi chtěl pomoct. Háňu... Háňa mě seznámila s Denčou a tím naše spolupráce začala.

Když jsem končila první hodinu pod vedením Denči, měla jsem pocit, že bych měla roztrhat svou jezdeckou licenci, že jsem absolutní antitalent a měla bych začít hrát šachy. Začátky byly velmi těžké. V rukou jsem měla snad po 25kg, procválat dlouhou stěnu v klidu byl nadlidský výkon a že bych někdy cválala na koni na kruhu za přezku? Sci-fi... Denča se mnou pomalu a systematicky pracovala. Vždy přišla na hodinu s něčím novým. S něčím, aby ji mě i Gilmému zpestřila. Začali jsme pomalu trénovat drezúrní úlohu na zkoušky. Občas bylo potřeba, aby si na Pana Božského sedla i Denča a vysvětlila mu to jazykem pro něj srozumitelnějším.

Nevím, co jsem tenkrát komu udělala, ale přišla další rána. Gilmé začal kulhat. Diagnóza - natržená šlacha. Bylo potřeba to operativně řešit. Můj sen o cvičitelské licenci se začal pomalu rozplývat. Svět se mi hroutí. Nevím, jestli budu moci na Gilmém ještě někdy jezdit, natož závodit. Byla jsem nešťastná. Ale jak se říká, v nouzi poznáš přítele. Moje úžasná trenérka a v tu dobu samozřejmě už i kamarádka Denča mi nabídla, že mi na drezurní zkoušku půjčí svou dokonalou Cecil. Měli jsme měsíc, možná dva, abychom mě doladili, protože Cecil je profesionálka každým coulem. A samozřejmě hrozný práskač :))) Vždy, když jsem na jejím hřbetě udělala něco špatně, hned to na mě svým tělem a chováním řekla.

Na Gilmého jsem si opět sedla až půl roku po operaci a s Denčou jsme začaly opět trénovat po tři čtvrtě roce. Do té doby jsme spolu trénovaly na jiných koních. A každý byl jiný. Díky tomu a Denči trpělivosti a přístupu, si dovolím říct, že jsem se jezdecky posunula. Každý kůň mi dal něco jiného. Vždy jsme musely přijít, jak na něj. Žasla jsem, jak se Denča dokáže okamžitě přizpůsobit individuálním potřebám koně. A vždy to fungovalo.

Konečně nastal den "D" a já šla na první hodinu s Panem Božským. Začali jsme trénovat ke konci zimy a já v dubnu jela první všestrannost od operace. A světe div se! Po vyvěšení výsledků po drezuře jsem šla klasicky od spoda, jak jsem byla zvyklá. Byli jsme sedmí!!! Neuvěřitelný comeback. A to vše díky Denče. Na ostatních závodech, kde jsem tuto sezónu byla, to nebylo jinak. Vždy jsem se vrátila s mašlí nebo s pocitem, že jsem úlohu zajela pod 38 trestných bodů.

Bylo to skvělé a já začínala mít pocit, že to konečně někam dotáhnu. Vodila jsem koně na parkuru a krosy jsme si za odměnu užívali oba. Nechci promrhat Gilmého talent, a tak se snažím posouvat neustále dál a dál, což pro mě i Denču znamená nové a nové výzvy. Ustupování na holeň, kontracval, obrat okolo zádě - ten musíme ještě hoooodně poladit :))) Obě se nespokojíme s tím, že je to dobré. Obě chceme, aby to bylo dokonalé. Trochu nám do toho "háže vidle" Gilmé svou leností a rozcapeností, ale i na to jsme konečně (doufám) vyzrály! Konečně ho mohu od operace lonžovat a tak jsme Gilmému ukázaly kouzlo a moc chambonu. Najednou je Gilmé měkčí, lépe spolupracuje, já "se svezu". Je to krásný pocit. Už nikdy nechci zažít ten pocit bezmoci, kdy mě kůň vozí v obdélníku a mě zůstávají jen oči pro pláč.

Denča má pro mě vzácný dar. Vždy mě dokáže uklidnit a uvolnit se. Dokázala to na zkouškách, kde mi pro uklidnění stačilo, že mi četla drezurní úlohu nebo na závodech, kam za námi jezdí, aby nám pomohla opracovat koně před drezurou.

Díky Denče jsem se s Gilmém podívala i na MČR družstev. Ale neusnu na vavřínech, protože se chci stále posouvat dál a dál a jednoho dne bych chtěla mít tolik zkušeností, jako má Denča a chtěla bych je předávat dál. Protože tak, jak mě to učí, si představuji, že by měl jezdecký svět vypadat. Pomalu, nenásilně, s ohledem nejen na mé potřeby a to, co chci já, ale hlavně na potřeby koně.

Ráda bych k našemu příběhu připsala ještě jednu věc, která se udála až po jeho zveřejnění. Jako každá správná maminka chci svému čtyřnohému dítěti dopřát to nejlepší. A mezi to podle mě patří i fyzioterapie.

Pozvali jsme Stuarta Brocka. Jelikož Gilmé neměl od operace žádnou takovou kontrolu, bála jsem se, co všechno se dozvím, co všechno je špatně. Špatně nic zásadního nebylo. Ba naopak. Kromě lehkého zatuhnutí na zadku, které je způsobené operativním zásahem do nohy, bylo vše v pořádku. Gilmé byl všude naprosto uvolněný. Naprosto uvolněný správným ježděním. Žádné zatuhlé svaly na hlavě, hřbetě, bedrech nebo krku. Prostě nic! S radostí jsem volala Denče, že všechno děláme opravdu správně. Byly jsme z toho obě naměkko ...

Prosím, nepodceňujte výběr správného trenéra, který vás povede ke spokojenému a uvolněnému koni. Má to smysl. Ušetříte tím sobě i koni spoustu starostí a i bolesti a zažijete, jak říká moje kamarádka, třeba i na pár vteřin "jezdecký orgasmus". A proto tu všechnu dřinu děláme, protože nám to za ty chvilky stojí .