O přechodech

Přechody jsou změny mezi jednotlivými chody koně, tj. mezi krokem, klusem a cvalem a také změny mezi ruchy těchto chodů, tj. například změna ze shromážděného klusu do středního klusu. Z mého pohledu a zkušeností jsou změny mezi ruchy důležitější a měl by být na ně kladen ve výcviku koně větší důraz než na změny mezi chody. Pokud totiž dvojice dobře ovládá změny mezi ruchy, změny mezi chody jí nebude činit žádné zvláštní potíže. Realita tréninku mnohých jezdců a koní, se kterými se mám tu čest setkat, je však opačná - dbá se především na změny mezi jednotlivými chody a na změny mezi ruchy se zapomíná nebo se přinejmenším nejezdí moc často. Další věcí je fakt, že se pak, při požadavku na změnu ruchu, dvojice soustředí hlavně na to, aby došlo k prodloužení kroků či cvalových skoků, ale podstatnější je trénovat opak, tedy zkrácení aneb jak můj jeden skvělý trenér neustále opakoval, kde není zkrácení, nemůže být prodloužení. 

První seznámení s novou dvojicí je u mě vždy o tom, aby dvojice ukázala, jak je na tom. Nechávám ji na jízdárně se od začátku hodiny pohybovat tak, jak je doposud zvyklá. V kroku, klusu, pokud to čas a schopnosti dané dvojice dovolí, tak i ve cvalu. Jedna z prvních věcí, kterou díky tomuto postupu vidím velmi brzy je, že jezdec nepoužívá poloviční zádrže. Kůň pak při přechodech směrem nahoru obvykle vyrazí vpřed, při přechodech dolů se jakoby zabodne do místa, ve kterém jezdec přechod provede. Takovým přechodům chybí příprava prostřednictvím poloviční zádrže. Ty je přitom schopen jezdit každý pokročilý* jezdec a fungují okamžitě. Tajemství předvedení hezkých a měkkých přechodů je ukryto právě v polovičních zádržích, přípravě na přechod, ne v přechodech samotných. Čím více si jezdec dá záležet s přípravou na přechod, tím kvalitnější přechod bude a to hned od začátku. 

* Za pokročilého jezdce považuji jezdce, který je schopen vnímat a cítit koně pod sebou, je tedy, na rozdíl od začátečníka, již schopen se věnovat i koni.  

Při přechodech mezi chody se může jednat o následující varianty: 

• mezi ty nejjednodušší (základní) přechody patří přechod z kroku do klusu a zpět, z klusu do cvalu a zpět a ze zastavení do kroku a zpět,
• náročnějšími přechody jsou přechody ježděné ob jeden chod, tzn. z kroku do cvalu a zpět a ze zastavení do klusu a zpět,
• nejvyšší metou je přechod ob dva chody tj. ze zastavení do cvalu a zpět.

Do těchto přechodů se pak mohou zakomponovat další prvky dle výcviku koně, např.: vyklusat z couvání (tedy bez zastavení a jediného kroku v kroku), nacválat z obratu okolo zádě či naklusat z ustupování na holeň v kroku, ze cviku dovnitř plec, atd. 

Při přechodech mezi ruchy musíme mít jasno, co je co:

• pracovní krok, pracovní klus a pracovní cval jsou pravidelné, uvolněné chody v rovnováze. V pracovním tempu s koněm pracujeme na začátku každé jezdecké práce, až poté se případně posouváme k jeho zkrácení a následnému prodloužení,
• shromážděný krok, shromážděný klus a shromážděný cval jsou pravidelné chody v rovnováze, kroky či cvalové skoky jsou citelně i viditelně kratší, kůň se pohybuje v kratším rámci (prakticky vzato tedy pomaleji než v pracovním ruchu) a s těžištěm posunutým více vzad. Předek koně je tak odlehčen, přední končetiny nesou méně hmotnosti než obvykle, kůň je vpředu vzpřímený (nikoliv zalomený za otěží). U shromážděného klusu a cvalu je, především u pohybově nadaných koní, vidět velmi dobrá kadence, tj. kůň výrazněji ohýbá končetiny v kloubech, zvedá je výše než obvykle, dobře pruží s povrchem => předvede na menším prostoru více klusových kroků či cvalových skoků,
• střední krok, střední klus a střední cval jsou pravidelné, prostornější (oproti pracovnímu tempu i malinko svižnější) chody, ve kterých se kůň pohybuje v rovnováze, delšími kroky či skoky a v delším rámci, v případě klusu a cvalu v lepším kmihu, v případě kroku se zřetelně předšlapuje, tj. zadní kopyta jdou výrazněji před stopy kopyt předních, 
• prodloužený krok, prodloužený klus a prodloužený cval jsou založeny na stejném principu jako střední krok, klus a cval, délka kroků či skoků a rámec koně je však ještě větší než u středních chodů (mezi středními a prodlouženými chody má být rozdíl). Každý kůň je jedinečný, každý kůň má svou vlastní hranici mezi středními a prodlouženými chody. Dobrý trenér či jezdec umí brzy poznat, na co kůň má a podle toho s ním pracuje tak, aby u středních chodů nebyl vyplácán veškerý jeho potenciál. Ten pak naopak maximálně využije právě při prodloužených chodech.

U prodloužených chodů bych ještě ráda zmínila, že rovnováha nemá nic společného s chvátáním a pohybem po předku. Kůň při správném provedení prodlouženého chodu viditelně pracuje zádí i hřbetem, nos je lehce před kolmicí, hřbet uvolněný. Chod prodlužují VŠECHNY čtyři končetiny, ne jen ty přední. Na máchání předníma nohama v ,,prodlouženém" klusu, jakým je, jak se zdá, jezdecký svět v dnešní době naprosto unesen, není nic, co by odpovídalo skutečnému prodloužení (kůň se stěží došlápne, má ztuhlý hřbet, je krátký v krku).

Přechody mezi ruchy

I. Princip

Když začínáme s přechody mezi ruchy, pracujeme na změnách mezi pracovním tempem, které zkracujeme jen na pocit jezdce - stačí tedy, aby jezdec cítil, že kůň jeho pomůcky pro zkrácení vnímá a snaží se vyhovět - a vytažením se ,,dopředu a dolů" viz video níže. Kůň se tímto způsobem naučí natáhnout rámec, kroky či cvalové skoky a přitom zůstat v rovnováze. V prodloužení jako takovém je totiž důležité, aby kůň nepadl na předek, neprohnul se v zádech a nezačal namísto delších kroků spěchat. Rovnováha, ve které se naučí pohybovat ve vytažení se ,,dopředu a dolů" (nejprve na lonži, později pod sedlem), těmto neřestem dokáže zabránit. Opět tedy apeluji na to, že ,,dopředu a dolů", nikoliv dolů s krkem do kulata s nosem za kolmicí, je základním stavebním kamenem, od kterého se odvíjí mimo jiného i předvádění korektních prodloužených chodů. 

Jakmile kůň tyto přechody v daném chodu dobře zvládá, nepouštíme ho již do úplného vytažení se neboli na dlouhou otěž, ale podržíme ho na otěži o něco kratší. Byl-li kůň správně a systematicky trénován, nebude mít problém s respektováním délky otěže, kterou mu jezdec nastaví. V této fázi výcviku již po koni požadujeme zkrácení nejen na pocit - kůň již rozumí pomůckám pro zkrácení i prodloužení, čímž se oba ruchy stanou více viditelnými i ze země. Je důležité mít na paměti, že smyslem celé této práce je rozdíly mezi ruchy zvýrazňovat. Kůň se postupně naučí pohybovat se stále v kratším a kratším rámci, ale i opačně, ve stále delším a delším rámci, po stále delší a delší dobu, se stále výraznějšími změnami mezi nimi. Změny provádíme plynule a měkce, zachováváme rytmus (neztrácíme takt) a po celou dobu udržujeme ,,flow" příjemné pro všechny zúčastněné.  

Při práci na co nejlépe viditelných změnách ruchu máme mít vždy jasno, jakého ruchu chceme dosáhnout a na jak dlouho. Pokud nám stačí jen nepatrné zlepšení a natažení kroků a rámce, prodloužení klusových kroků nebo střední klus. Doba, ve které se kůň pohybuje v jiném než pracovním ruchu, odpovídá zprvu jen několika vteřinám (nebo několika krokům, či skokům) a dle schopností koně se prodlužuje. Změny mezi ruchy vždy trénuji tak, aby je kůň uměl provést na všech liniích - zaoblených i přímých. V praxi tedy začínáme s přechody na velkém kruhu, z něj se přesouváme na dlouhé stěny, dále na diagonály a končíme středovou linií. U opravdu dobře přiježděných koní ve vyšším stupni výcviku využívám i tzv. vnitřní stopu - zde je jakýkoli pohyb pro méně zkušeného koně obtížný a nemělo by se s ním začínat zbytečně brzy. 

II. Pomůcky otěží 

S prací na přechodech mezi ruchy, pro potřeby nejen dnešní drezury, souvisí fakt, že ,,dopředu a dolů" neznamená vždy zahodit otěže. Jezdec má s koněm během celého procesu vytažení se udržovat stálé spojení na obou otěžích a podporovat ho tak nejen v tomto držení těla, ale dle potřeby také pracovat s jeho přirozenou křivostí nebo na odžvýknutí, je-li ho v tu chvíli potřeba. Z tohoto důvodu jsem si oblíbila při každé jezdecké práci jednu rutinní záležitost - první klus a cval je jen o tom, začít klusat a cválat z pozice na otěži (samozřejmě přiměřené stupni výcviku koně a také faktu, že jsme na začátku jeho pohybování) a postupně koni nabízet delší a delší otěž až do úplného vytažení se dopředu a dolů viz video níže. 

Kůň se během postupného vytažení se ,,dopředu a dolů" nemá opírat do otěží či fixovat hlavu a krk do jedné pozice, tj. za otěž, výrazně před ní, nad ní nebo jakoby do ,,jedničky". Naše ruce se při pokusech koně zafixovat hlavu a krk do některé z nežádoucích poloh pohybují dle potřeby plynule směrem do stran a nahoru. Vyvarujeme se tahání koně za hubu směrem k sobě nebo dolů. Pohyb našich rukou směrem nahoru koni pomůže se vpředu zvednout, odžvýknout, uvolnit se. Pohyb našich rukou směrem do stran koni pomůže se srovnat a vybalancovat - jednoduše si pomocí rukou a otěží srovnáme před sebou jeho hlavu a krk do pozice, ve které by měly být. Obojí provádíme pouze a jen, když to kůň skutečně potřebuje. Pokud se olizuje, přežvykuje, zůstává vpředu měkký, s nosem méně či více před kolmicí, nijak ho nerušíme a jemně jej podporujeme v pohybu směrem odzadu směrem vpřed tzv. do otěže. Jakmile kůň začne používat zadní nohy jako svůj pohon, energie z nich vycházející a proudící skrze jeho hřbet ho nenásilně přiměje najít si vždy to správné držení hlavy a krku bez ohledu na to, jaká délka otěží je mu v danou chvíli poskytnuta. 

Stejně tak by kůň během postupného vytažení se ,,dopředu a dolů" neměl vyškubávat otěže či otevírat hubu. Má zkrátka zůstat ochoten ,,se bavit", reagovat na neviditelné signály rukou, ale hlavně zůstat v rovnováze - nezpomalovat ani nezrychlovat, s čímž souvisí i nechtěné zmenšování nebo zvětšování kruhu či vrávorání při pohybu po rovných liniích. Skvělým testem, máme-li pocit, že kůň padá na předek a snaží se hledat oporu v našich rukou je, při této práci zahodit obě otěže. Koně, který se ve vytažení se ,,dopředu a dolů" pohybuje korektně, to nijak nerozhodí, bude se dál pohybovat stejným způsobem jako by byl na dlouhé otěži, tedy pravidelně, uvolněně, v rovnováze, beze spěchu, s vyklenutým hřbetem, aktivně pracující zádí a břišními svaly. Může se stát, že malinko poleví a začne se trochu loudat nebo naopak pohyb v tomto rámci ještě více zvýrazní, avšak stále beze spěchu.

Cítíme-li, že se kůň ve vytažení se dopředu a dolů opírá nebo se snaží opírat do otěží, děje se zároveň i to, že padá na předek. Obvykle to poznáme i sami na sobě - tahá nás to v sedu dopředu, vytahujeme paty nahoru, zapíráme se stehny o sedlo a jedeme jakoby dolů do země. Přesně tohle je to, čeho se spoustu jezdců a trenérů při pohybování koní v tomto držení těla obává (možná i důvodem, proč tak koně nepohybují). 

Aby byl kůň schopen výše uvedeného, musí vědět, jak fungují pomůcky otěží. Musí vědět, kdy mu ruka jezdce říká, že se může natáhnout ,,dopředu a dolů" a kdy naopak zůstat ,,nahoře" na otěži. S pomůckami otěží je proto ideální začít už ze země, klidně ještě před obsednutím mladého koně. Postupně koni vysvětlit, že i s udidlem v hubě může v klidu odžvýknout a uvolnit se, snížit hlavu a krk ,,dopředu a dolů" nebo je otočit doleva či doprava, aniž by se tím nechal vyvést z rovnováhy. Spravedlivá, ale citlivá ruka jezdce, která je schopna jemně odpružit nezkušenost koně či počáteční nepochopení se, je v této práci klíčová. Jezdec se to musí naučit, získat cit, být si plně vědom přítomného okamžiku - jedině tak bude schopen adekvátně reagovat a komunikovat s koněm prostřednictvím otěží bez zbytečného tahání, tlaku, cukání v hubě nebo velmi často viděným a pro koně nepochopitelným prověšováním otěží či ,,dojením levá - pravá" s obvykle nízko drženou rukou. Tato část výcviku bývá jedna z nejtěžších a proto jí musí být poskytnuto tolik času, kolik daný kůň potřebuje. Za každou správnou reakci (odžvýknutí, olíznutí, přijetí udidla, respektování délky otěže) je potřeba koně zprvu chválit a dovoluje-li to situace, tak ho odměnit úplným zahozením otěží.  

U mé mladé klisny se mi osvědčilo jezdit s provazovou ohlávkou danou přes uzdečku. Mohla jsem jí díky ní kdykoliv nabídnout odpočinek od pomůcek otěží a jakéhokoliv zasahování do huby, aniž bych musela jezdeckou práci přerušit, zkrátit nebo ukončit. Postupem času se na uzdečce pohybovala častěji a častěji, až jsme nakonec ohlávku přestaly potřebovat. Ráda se k ní však vracím kdykoliv, kdy cítím, že si potřebuje od této práce odpočinout nebo za odměnu, kdy si sama dojde odzadu do otěže na jemné a stabilní přilnutí. Oproti tomu používání vyvazovacích a průvlečných otěží, s cílem dostat koně na otěž je způsob, se kterým ze své podstaty nikdy nebudu souhlasit. Pomocné otěže nutí koně držet hlavu a krk v předem definované pozici, obvykle po nepřiměřeně dlouhou dobu, bez možnosti pro koně vědomě pochopit, co se po něm žádá. Kůň se tak ve výsledku pouze podvolí tlaku těchto pomůcek, s cílem si ulevit. Pomůckám otěží však nikdy neporozumí, což bude následně komplikovat jeho další výcvik. Podobně celému procesu brání i martingal, který při zvednutí hlavy koně láme otěž do tvaru písmene V, čímž tlačí skrze udidlo na jazyk a spodní čelist. Kůň se i v tomto případě pouze podvolí tlaku. V obou případech se kůň učí dávat hlavu za kolmici, nikoliv na ni. 

Zvedání hlavy koně nahoru při práci na pochopení pomůcek otěží je běžné a v pořádku. Koni se zvednutou hlavou stačí pomůckami otěží ukázat, že toto není pozice, ve které by měl být. Tlak udidla směrem nahoru do koutků huby koně podněcuje k olíznutí a přežvýknutí, k povolení dolní čelisti a na ni navazujících mechanismů. Kůň následně sám od sebe sníží hlavu a krk, velmi často ihned do naprosto předpisové pozice. Nezkušený kůň v této pozici samozřejmě dlouho nevydrží, proto trénujeme přijetí pomůcek otěží, odžvýknutí a odkývnutí dolů systematicky od zastavení, přes krok či klus až po cval. U některých koní musíme být opravdu trpěliví, důslední, u některých to jde snadněji, rychleji. Pokud kůň zvedne hlavu v jakémkoli chodu, dovolíme mu při působení pomůcek otěží zpomalit - po odžvýknutí a odkývnutí do předpisové pozice hlavy a krku se kůň sám vrátí do původního ruchu. Kouzelná slova ,,já mám čas, je to na Tobě", hrají v této práci velkou roli. 

Pokud budeme při působení pomůcek otěží jednu nebo obě otěže povolovat, kůň bude zmatený a nepochopí, co se po něm chce. Má-li odžvýknout a odkývnout směrem dolů na kolmici, tlak udidla do koutků musí stabilně působit po celou dobu, co má kůň hlavu nahoře. 

Zkrácení otěží v jakémkoli chodu má být co nejméně nápadné a to jak pro trenéra, rozhodčího, diváky, tak i pro koně. Utíkání koně jezdci zpod zadku, prohýbání hřbetu, převracení hlavy případně vypadávání do nižšího chodu při sbírání otěží není v žádném případě žádoucí a to ani dočasně. Kůň bude při této proceduře, která pro něj ,,smrdí prací" (velmi rychle ji pochopí a zkusí se z ní vymanit občas i velmi kreativními způsoby) lépe spolupracovat, pokud bude jezdec sedět co nejlépe v jeho těžišti (prsa nad kohoutek) a bude koně jezdit maximálně svým sedem respektive celým svým tělem. Koně jsou totiž pod pružným, aktivně jezdícím, ale zároveň jemným jezdcem ochotnější a spokojenější. Velmi užitečná ba nezbytná je také ruka oddělená od sedu. Jezdec se pak může skrze svůj sed plnohodnotně věnovat koni, dokáže si bez použití rukou poradit s případným zrychlováním či zpomalováním tempa, s udržením tvaru a velikosti linie, po které se pohybuje. Zvládne na koně mluvit, chválit ho a plynule zkrátit otěže s buďto žádným nebo jen minimálním odporem ze strany koně. Při sbírání otěží z vytažení se ,,dopředu a dolů" je účelné se pro koně tak trochu naklonit směrem vpřed, pomyslně si tam vzít jeho těžiště a plynule si ho přesunout nahoru a dozadu (ale nezaklánět se!) 

Velkou pomocí u koní, kteří velmi rychle mění pozici hlavy a krku, je ,,trojúhelníkové" držení otěží. Abychom neztratili kontakt s hubou koně, pomůžeme si tím, že budeme držení rukou přizpůsobovat pozici hlavy a krku koně. Čím níže kůň hlavu a krk má, tím blíže jsou naše ruce jeho kohoutku, v předpisové pozici. Naopak čím výše kůň hlavu má, tím širší držení rukou máme. Ruce jdou tedy při zvednutí hlavy koně směrem od krku tak, že při pohledu z pozice jezdce tvoří společně s otěžemi a hlavou koně pomyslný trojúhelník. Otěže přitom volně kloužou mezi prsty, ruce se vždy snaží se co nejdříve vrátit zase zpět ke kohoutku. Jezdec je díky tomu schopen okamžitého zkrácení otěží, bez ztráty kontaktu, prakticky v okamžité reakci na koně (zprvu jde o změny v rámci vteřin tj. v jedné vteřině se kůň natáhne před sebe, v další zvedne hlavu). Může tak působit pomůckami otěží mnohem efektivněji než kdyby se mu při každém zvednutí hlavy koně prověsily obě otěže. Následný mezičas, než otěže zase posbírá a získá s koněm spojení, je pro koně matoucí a minimálně prodlužuje, ne-li komplikuje, pochopení těchto pomůcek. Trojúhelníkové držení otěží je dočasné. Jakmile kůň pomůcky otěží pochopí, nebudeme jej potřebovat. 

III. Uvolnění koně

S rovnováhou a ochotou pohybovat se korektně ať už  ,,dopředu a dolů" nebo v pozici na otěži (na kolmici) úzce souvisí uvolnění koně. Často se setkávám s koňmi, kteří v jednom či druhém chvátají dopředu nebo se nedokáží natáhnout za nosem před sebe. Obvykle bývají tupější vůči pomůckám holení a na pomůcky otěží reagují necitlivě, tj. vyškubávají otěže hozením hlavy, jezdec v rukou cítí, že má kůň tvrdé koutky, méně ochotně nebo vůbec nereaguje na pomůcky k odžvýknutí. Při každém pokusu o odžvýknutí a vytažení se za otěží pak takoví koně mohou ztrácet rovnováhu nebo velmi snadno podléhat vlivům obyčejné fyziky. Například při jízdě na velkém kruhu je to vždy v jednom konkrétním místě táhne ven a kůň tam má tendenci zpomalovat a na jiném, ale vždy stejném místě, je to naopak táhne dovnitř a kůň má tendenci zrychlovat. Ve všech těchto případech se jedná o neuvolněného a tím zákonitě nevybalancovaného koně. 

Uvolnění koně je stejně jako u člověka souhrou psychiky a fyzického těla. Kůň, který je psychicky uvolněný, se soustředí na svého člověka (jezdce), ochotně reaguje na pomůcky, snadněji se učí novým věcem, přičemž vjemy z vnějšího okolí, jako třeba jiní koně, lidé, psi, auta, traktory, šustící listí ve větru, vrzání vrat jezdecké haly a mnohé další, ho nerozhodí. Mohou odvést jeho pozornost, zvlášť pokud jde o něco nového nebo ne příliš obvyklého, ale za nedlouho ji zase nasměrují zpět ke svému člověku (jezdci). Jak jsem již v některém z článků psala, jsem pro nechávat koně se dívat, poslouchat, ne mu v tom bránit. Chce-li se tedy kůň během práce podívat (třeba otočit hlavu) na procházejícího pejskaře, nechme ho a dejme mu čas tento pro něj rušivý podnět zpracovat. Odměnou nám bude, že kůň zůstane uvolněný a v klidu. Pozor také na své vlastní emoce a očekávání. Ovlivňují naši interakci s koněm více, než si myslíme. Jsme-li unavení z práce, naštvaní z dopravní zácpy či spěcháme, nemůžeme od koně očekávat zázraky. 

Psychická pohoda pak navazuje na tu fyzickou. Ta se v těle koně projevuje jako zatnutí konkrétních svalů či svalových skupin (tenze), nejčastěji v oblasti krku, plecí, zádě, slabin nebo trupu přesně tam, kde mají působit pomůcky holení. Vygradovat může v nevhodné až nebezpečné chování - kousání, kopání, stavění se na zadní, vyhazování, uskakování. Svaly koně jsou na dotek ruky napnuté, kůň může na pohlazení, přiložení ruky či její tlak v těchto místech reagovat přiložením uší k hlavě, skřípáním zubů, nervózním přežvykováním, kousáním udidla, může se po nás ohnat zuby, nohou nebo se ještě více jakoby ,,zabetonovat". Pro takového koně je pak těžké se pohybovat dle přání jezdce, protože neví, co si počít sám se sebou. Fyzická nepohoda může souviset také s dalšími faktory jakými jsou třeba bolest, potřeba se vymočit, nepadnoucí sedlo, šikana ve stádě, nahromaděná stájová energie, hlad, zima, obtěžující hmyz a mnohé další. O uvolnění ale někdy příště, vraťme se zpět k přechodům. 

IV. Poloviční zádrže

Při vzetí koně na otěž, jeho zkrácení či ,,posbírání" z vytažení se dopředu a dolů, používáme poloviční zádrž. Ta spočívá nejprve v nalezení těžiště koně, sladění se s ním a následně jeho přesunutí tam, kde ho chceme mít, tedy nahoru a dozadu. Práce s těžištěm koně = práce s těžištěm jezdce. Nepracuje-li jezdec se svým těžištěm, nebude to dělat ani kůň. Poloviční zádrž provedeme tak, že se, za předpokladu, že sedíme v těžišti koně a jsme v souladu s jeho pohybem, plynule vytáhneme z pasu nahoru, zvedneme bradu, ramena zatlačíme více vzad, lopatky k sobě. Otevřeme tak hrudník, tedy otevřeme se pohybu vpřed, lepšímu dýchání a získáme prostor pro zpevnění středu těla, prostřednictvím kterého si koně před sebou pomyslně zvedneme (odlehčíme a napřímíme). Samozřejmě opět s ohledem na jeho stupeň výcviku a část samotné jezdecké lekce. Kůň jde svým těžištěm za námi, čímž se zkrácení otěží velmi usnadní. Aby kůň následně zkrátil svůj rámec, což je taktéž účelem poloviční zádrže, pošleme si ho jednorázově odzadu pomůckami holení dopředu do vydržené / pasivní ruky (pasivní ruka = ruka, která nesleduje pohyb hlavy a krku koně v daném chodu). Pak už stačí jen využít tohoto okamžitého zakulacení koně a nahromaděné energie pod sebou k provedení přechodu. 

Častou chybou nás jezdců je, že nám poloviční zádrže trvají moc dlouho. Moc dlouho koně svými pomůckami zadržujeme nebo ho neustále nutíme se vracet do pozice, která je pro něj nekomfortní a které nerozumí. Výsledný efekt pak není zrovna produktivní. Koně se rozčilují, rozpadají, vlní a přechody nejsou plynulé a v rovnováze. V praxi proto používám počítání do tří, tj. jakmile chceme provést třeba přechod z pracovního klusu do zkrácení, provedeme celý proces poloviční zádrže do tří vteřin. Tedy, než napočítám do tří, kůň přejde z pracovního ruchu do zkrácení. 

Platí také, že bychom vždy měli jezdit jen do 80ti % toho, co kůň skutečně zvládá. Dobrý přechod proto není potřeba opakovat, cítíme-li, že to nebyla ,,náhoda", ale že kůň na naše pomůcky zareagoval přesně. Stejně tak, pokud kůň vydrží ve zkrácení třeba jen šest cvalových skoků a to zatím jen na pocit, je možné požadovat výraznější zkrácení maximálně u prvních pěti cvalových skoků. Důležité pro další posun je, uvědomovat si, v jaké kvalitě kůň přechody provádí. Samo nás to pak ve správný okamžik posune k přidání dalších kroků či skoků, k výraznějšímu zkrácení i prodloužení. 

Při dávání polovičních zádrží, obzvlášť ve středních nebo prodloužených chodech, je nezbytné se přesně trefit do rytmu a pohybu koně. Má-li být zádrž účinná, musí být koni dána v okamžiku, kdy jsme s ním 100% sladěni, jsme schopni tzv. podchytit jeho pohyb a PLYNULE tento pohyb zpracovat. Při přechodech jezdcům pomáhá počítat si kroky či skoky, mluvit na sebe, např.: ve cvalu si stále říkat ,,hop, hop, hop". Toto ,,hop, hop, hop" říkáme pomaleji a pomaleji, až do zkrácení, které odpovídá stupni výcviku koně. Naše tělo nesmí přestat cválat, svou pozornost přesouváme ke své pánvi. Zkušenosti ukazují, že pokud se jezdec při přechodech do zkrácení soustředí primárně na pohyb své pánve, je výsledek mnohem lepší! Ve výrazně zkrácených chodech pak jezdec jezdí tak, aby byl pohyby svého těla (sedu) o nějakou tu mikrovteřinku před pohybem koně a každý další krok či skok naváděl předem. 

Pokud se, ať už z nenápadného nebo výrazného zkrácení, chceme vrátit zpět do původního tempa případně přejít do prodloužení, uvolníme pomůcky, pomocí kterých koně ve zkrácení držíme a necháme ho PLYNULE přidat zcela samostatně, bez dalšího zásahu. Současně s uvolněním těchto pomůcek koni nabídneme delší otěž, aby mohl natáhnout krk. Delší krk, delší kroky = delší rámec! V případě, kdy kůň ještě není schopen adekvátně reagovat na příležitost k prodloužení kroků či skoků, je možné ho s uvolněním pomůcek a nabídnutím otěží pobídnout do daného chodu, tj. například v klusu použijeme stejné pomůcky jako bychom chtěli znovu naklusat. Jde ale obvykle, u déle ježděných koní, o ojedinělé, často něčím specifické případy. Jiná situace bývá u mladých remont, které bývají na jízdárně líné. Tam si lze pomoci hlasovou pomůckou, kterou kůň zná z lonžování, zkušenějším koněm před sebou (vrátit se v případě potíží k ježdění ,,ve vláčku") nebo pomocníkem ze země, který šetrně koně pobídne řečí svého těla nebo lonžovacím bičem. Mladou remontu ne příliš ochotnou k pohybu vpřed, je kontraproduktivní pobízet holeněmi!  

Zůstaňme ještě chvíli u mladé remonty. Není to omyl - mladý kůň je na jízdárně přirozeně spíše línější a ne příliš ochotný se s jezdcem na zádech pohybovat. Takže pokud máme pod zadkem mladého ,,magora", je potřeba k sobě být upřímný a zhodnotit si, zda jsou naplněny všechny přirozené potřeby koně včetně dostatku každodenního volného pohybu a zda je kůň trénován systematicky, s ohledem na jeho věk a s ním spojené potřeby do všeho fyzicky i mentálně vrůst. Obojí samozřejmě za předpokladu, že je kůň zdravý, zvyklý na padnoucí výstroj, prostředí a že respektuje svého jezdce! Obzvlášť mladí koně mají tendenci neustále zkoušet, jaké postavení vůči svému člověku mají. Ono i na první pohled nevinné předbíhání člověka při vedení do výběhu či do mycího stání je prakticky vzato porušování hranic, které obzvlášť mladý kůň potřebuje mít jasně dané! Setkávám se bohužel s nemalým počtem dvojic, kde má kůň navrch (ačkoliv jezdec kolikrát tvrdí opak nebo koně všelijak omlouvá). Ve výcviku platí, že nerespektuje-li nás kůň ze země, nebude nás respektovat ani ze sedla.

Od začátku, tedy už od mlada, učme koně zpomalovat / zkracovat chody pouze a jen prostřednictvím polovičních zádrží, tedy primárně pomocí sedu. Ruka může koni v případě nedorozumění či déletrvajícím nepochopení pomůcek sedu pomoci tím, že jej jednorázově zadrží. Zadržovat se však smí pouze vnější otěží, aby se kůň neučil padat na předek a opírat se do ruky. V případě ,,vyzkoušení" ze strany koně, zda ,,tohle bude fungovat, abych se nepředřel!" lze koni vysvětlit, zvednutím obou rukou směrem nahoru, že se ve zkrácení musí nést sám. Ruce, ať už v prvním nebo druhém případě, však působí jen směrem nahoru nebo zůstávají pasivní (zadržují, nejdou s pohybem koně), nikdy netahají dozadu nebo dolů!  

K pojmu ,,přidat - zkrátit", který je hojně na jízdárnách používán, lze říct, že bychom jej měli používat opačně, tedy ,,zkrátit - přidat". Nevím, jak vznikl, ale vzhledem k tomu, že je pro většinu jezdců důležité hlavně to, aby kůň v úloze předvedl třeba na diagonále prodloužený klus, je dosti pravděpodobné, že slovo ,,přidat" zkrátka nabylo většího významu a dostalo přednost. Pojďme jezdit jinak a tato dvě slova otočit. Tedy namísto toho, abychom zbytečně plýtvali potenciálem nebo v horším případě zneužívali talentovaného koně, zároveň se v prodloužených chodech v sedle udřeli (abychom je useděli) nebo měli na konci prodloužení v každé ruce 30 kg (jinak bychom nejspíše opustili obdélník), začněme se soustředit na zkrácení rámce a kroků (skoků) z běžného pracovního tempa a zpět. Uvidíme sami, že časem bude při návratu do pracovního tempa kůň nabízet mnohem víc a prodloužení v jakémkoli chodu se stane radostí pro koně i jezdce. A zdaleka nepůjde jen o pohybově nadaného jedince. Úžasně prostorných chodů se mohou dočkat i jezdci na mnohem obyčejnějších konících.

Co všechno nás může potkat

V základních a hobby úlohách či úlohách pro mladé koně se vyskytuje ještě předstupeň středního chodu - klusové kroky prodloužit a cvalové skoky prodloužit. Při předvedení těchto změn je již nutné, aby mezi pracovním chodem a např.: ,,klusové kroky prodloužit", byl vidět rozdíl. Jezdec je tak nucen již na této základní úrovni pracovat s koněm na ,,zkrátit - přidat" a postupně se tak posouvat od nepatrných rozdílů (zprvu stačí opravdu jezdit jen na pocit) až ke středním chodům. Co se kroku týče, existuje zde také krok na volné (zahozené) otěži. Takový krok je prostorný, kůň vykračuje volně z plecí, výrazně se předšlapuje a zároveň udržuje postavení hlavy a krku v pozici ,,dopředu a dolů". Jde prakticky vzato o předstupeň prodlouženého kroku, který se odlišuje hlavně tím, že kůň kráčí v prodloužení na dlouhé otěži, tj. na stálém kontaktu s rukou jezdce. 

V drezurních úlohách se lze také setkat s požadavkem ,,nechat vytáhnout otěže" nebo ,,otěže na 4 - 5 kroků povolit". První požadavek nám už určitě není cizí :) takže si tentokrát odpustím jej znovu vysvětlovat. Požadavek druhý, tj. ,,otěže na 4 - 5 kroků povolit", má otestovat, zda kůň neleží v rukou jezdce a nese v daném chodu sám sebe. Jezdec při plnění tohoto požadavku pouze natáhne ruce před sebe, nad hřebenem krku koně do téměř úplného propnutí v loktech, napočítá stanovený počet kroků či skoků a ruce zase vrátí do původní pozice. Otěže se tak na těch pár okamžiků zcela prověsí. Dobře ježděný kůň na to v ideálním případě zareaguje zvýrazněním předpisového držení hlavy a krku (nebo nijak, pozici hlavy a krku nezmění, což nemusí být vůbec špatně!).  

Všimněme si, že drezurní úlohy a jejich požadavky jsou sestavované tak, aby byla respektována výcviková škála a posloupnost jezdeckého výcviku. Je tedy nežádoucí na úrovni S klusat ve vyšší kadenci (která místy připomíná pasáž), protože toto přísluší mnohem vzdálenějšímu stupni výcviku. Stejně tak je nesmysl na úrovni L předvádět ve středních chodech prodloužení, které dosahuje fyzických hranic koně - takový kůň nebude mít později z čeho prodlužovat a odlišit tak střední ruch od ruchu prodlouženého. Ve všech chodech, v každém ruchu, je zásadní, aby kůň dodržel čistý nohosled. Není -li tomu tak, jedná se většinou o chybu či zanedbání některé části jeho výcviku. 

Velmi častým ukazatelem toho, zda je kůň ježděn korektně, je krok. Jakékoli chyby v taktu jsou upozorněním na chybu či chyby v kompletním výcviku koně a neměly by být ignorovány. Rovněž chvátání nebo naopak loudání značí nedostatek rovnováhy či uvolnění, koně nelze dostat na přilnutí, může se mu bránit. Setkávám se také s koňmi, u kterých je loudání nebo chvátání spojeno s jejich psychikou. Práce na jízdárně je nebaví, což je typické u koní, kteří:

• jsou ježděni bez špetku kreativity, jezdec jezdí jen dokola jízdárny jakoby na oválu, sem tam udělá kruh nebo změní směr, 

• jsou ježděni bez adekvátní pozornosti! Kolik jezdců kouká při pauzách či krokování do mobilu nebo se při ježdění vykecává - obojí je výrazem neúcty ke svému koňskému parťákovi, 

• nerozumí jezdecké práci, protože požadavky ze strany jezdce či trenéra jsou nedůrazné, zmatené - po každé jinak, střídají se jezdci, typicky školní koně, 

• mají jezdeckou práci v horším případě spojenou s něčím nepříjemným - křikem, bitím, zbytečným používáním ostruh či tušírky nebo s přehnanými požadavky, které mohou vést až k nejistotě či strachu, fyzickému a psychickému vyčerpání. Na jízdárně stresovaní koně chtějí mít obvykle vše rychle za sebou, mají často nepřítomný nebo naopak vytřeštěný výraz, zamykají se do sebe nebo jsou naopak velmi nesoustředění, lekají se, uskakují. 

Nohosled a jeho čistota může být narušena také místní ztuhlostí v krku, plecích či hřbetu, příliš tvrdou rukou jezdce, v horších případech také bolestivostí pohybového aparátu, špatně rostlými kopyty, začínající artrózou apod. Řada koní je citlivá na povrch, kdy příliš hluboký nebo příliš mělký (tvrdý) povrch čistotu chodů úplně nepodporuje. Neznamená to, že bychom si měli jízdárnu vysypat bavlnou a jezdit jen tam, právě naopak! Koně pracující v terénu mají obvykle pravidelné, čisté chody. Už nejednou se mi podařilo právě pomocí práce v terénu napravit nohosled v kroku! Změny povrchu a pohybování v kopcích dokáží zázraky!

Přechody mezi chody

Každý jezdec, který pochopí důležitost přechodů mezi ruchy a zařadí je do pravidelné jezdecké práce svého koně, nebude mít s přechody mezi chody žádné potíže. Každému přechodu předchází příprava, která v případě přechodů mezi chody tkví právě ve schopnosti se koně vpředu napřímit, odlehčit, zkrátit kroky či skoky i svůj rámec a využít tak energii, která v tomto procesu v koňském těle vznikne. Nezáleží na tom, zda chceme udělat přechod nahoru, do vyššího chodu, nebo přechod dolů, do chodu nižšího. Příprava je potřebná vždy, přičemž její princip je stejný bez ohledu na to, zda jdeme z kroku do klusu nebo ze cvalu do zastavení. Jediný rozdíl je v tom, že při přechodech mezi chody směrem nahoru koně učíme, jak lze tuto energii využít k pohybu vpřed a při přechodech směrem dolů, jak má reagovat na naše již tzv. kalibrované poloviční zádrže. Nahromaděná energie mu v přechodu směrem dolů pomůže se sebenesením a zabrání ztrátě přilnutí, rozpadnutí se, prohnutí hřbetu, ztrátám rytmu. 

I. Příprava na přechod do jiného chodu

Každou přípravu na přechod zahájíme poloviční zádrží - vytáhneme se z pasu nahoru, zatlačíme ramena dozadu, lopatky k sobě, otevřeme hrudník. Tímto způsobem sami sebe v sedle napřímíme, tzv. vyrosteme. Brada nahoru, pohled před sebe prostorem mezi ušima koně. Kůň naše těžiště následuje, tím pádem se před námi taktéž napřímí, odlehčí předek a přesune více své hmotnosti z předních končetin na záď. Pomocí našeho sedu, pohyby naší pánve, zkrátíme (zpomalíme) pohyb koně v daném chodu, zkrátíme tím tedy kroky či cvalové skoky. Holeně jsou přiložené a hlídají, aby kůň při zkrácení z daného chodu nevypadl. Špičky u koně a lokty u těla zajistí, aby nám žádná z těchto pomůcek ,,neutekla" (uzavřený sed). Zkrácení rámce následně funguje na principu ,,stažení harmoniky" - jezdec zkrátí otěže a jednorázově pobídne koně lépe odzadu směrem do vydržené ruky, tj. ruky, která v danou chvíli nejde s pohybem koně. Je pasivní, nesmí však v žádném případě tahat dozadu! Důsledné, přesné a plynulé provedení těchto pomůcek koně zkrátí (shromáždí), udrží jej lehčího na předku a umožní mu v přechodu adekvátně využít energii a sílu zádě. 

Představme si, že jsme výše uvedené pomůcky aplikovali v kroku a chceme naklusat. V okamžiku, kdy cítíme, že se pod námi kůň ,,zakulatí", použijeme pomůcky hlasem či holení pro vyklusání a v tomtéž okamžiku zcela uvolníme zádrž, která koně udržovala ve zkrácení. Uvolníme ruce tak, aby měl kůň možnost vyklusat vpřed (ne proti ruce) a následujeme svým sedem jeho pohyb. Celý proces musí být proveden než napočítáme do tří, tedy do tří vteřin. Budeme-li koně v přípravě na přechod držet déle, riskujeme, že se rozpadne, rozzlobí, ale zejména nepochopí, co se po něm vlastně žádá. Jakékoli zadržovací pomůcky nejsou koňmi zrovna vítané, tohle je potřeba mít na paměti a koně na ně navykat postupně. U mladých koní nebo koní, kteří nejsou dostatečně vybalancovaní, je účelné i při polovičních zádržích stále sedět co nejblíže jejich těžišti, tedy co nejblíže jejich kohoutku. Cítíme-li, že má kůň potíže se sebenesením, nepožadujeme po něm zbytečně příliš napřímení a odlehčení předku. 

Dávejme pozor na to, abychom se při polovičních zádržích nezakláněli - zaklánění se patří do výcviku jezdce začátečníka, který se učí vysedět klus nebo cval koně, nikoliv ke zkušenému jezdci, který je již na takové jezdecké úrovni, aby jezdecky vzdělával koně. Zkusme zaměřit svou pozornost i na to, zda zbytečně netlačíme koni do zad, zda doslova nestahujeme sedlo dolů a nevytváříme zbytečný tlak na zádové svaly. Sedla jako taková chrání páteř koně, svaly okolo ní však nijak zvlášť nešetří! Při přechodech a nejen v nich proto sedíme v sedle lehce a to i při dávání poloviční zádrže. Váha našeho sedu je na vnitřní straně stehen, v koni tudíž nesedíme celou svou vahou. Při přechodech velmi pomáhá, když se v okamžiku změny chodu jakoby nadzvedneme nad posedlí (odlehčíme hřbet koně) a svou pánví přesně vykopírujeme pohyb koně. Kůň tak bude moci vyklenout hřbet a nechat skrze něj projít energii zádě směrem dopředu do udidla, kde se tato energie jemně odrazí a skrze jezdce vrátí zpět dozadu. Jinými slovy, provést přechod bez ztráty přilnutí. Nadzvednutí se nad posedlí však nemá jít ze země vidět! 

II. Nejčastější chyby aneb nikdo nejsme dokonalí

Nejčastěji viděnou chybou v přechodech jsou jednoduše přechody bez přípravy. Jezdec pobídne koně třeba z kroku do klusu holeněmi a nic dalšího u toho neřeší. Není to špatně a rozhodně to neodsuzuji. Pokud však takový jezdec má závodní ambice, chce soutěžit v drezurním sportu, všestrannosti nebo ve workingu, tedy všude tam, kde je potřebné mít drezurně vzdělanějšího koně případně chce mít dobře přiježděného koně bez ohledu na to, zda závodí nebo ne, nebude to stačit. Bez přípravy na přechod je také relativně těžší nacválat z kroku, aniž by kůň neudělal mezikroky v klusu, dále je prakticky nemožné udělat přechod ze cvalu do kroku, bez jediného kroku v klusu. Těžké přechody, jako přechody z kontracvalu do kroku nebo přechody ze cvalu do zastavení taková dvojice zvládne jen za použití zbytečné síly - koně jsou pak taháni a zadržováni prostřednictvím ruky jezdce. Nemluvě o přechodech mezi ruchy viz odstavce výše. S energickým koněm není problém na dlouhé stěně vycválat vpřed a prodloužit cval, jeho zkrácení ale pak bude vždy a jen o tom, že jezdec bude koně brzdit rukama. 

Faktem je také skutečnost, že koně tahají přechody předkem. Hlavou, krkem, plecemi. Toto je již i podloženo důkazy, záznamy z termokamer, dle kterých je jasně vidět, jaké svalové skupiny při přechodech nejvíce pracují (jsou nejvíce teplé). Chceme-li tedy dosáhnout jednoho z cílů jezdeckého výcviku, kterým je kůň, jenž je schopen rozložit hmotnost svého těla lépe na všechny čtyři končetiny, čímž vydrží být využíván jezdcem do vyššího věku bez zdravotních problémů, je potřeba přípravy na přechody nepodceňovat a koně jezdit polovičními zádržemi. Velké množství koní je totiž nesprávně ježděnými přechody zbytečně přetěžováno. Veterináři a fyzioterapeuti mají díky tomu obrovské množství práce, která je ne vždy zrovna vděčná. Jakmile totiž fyzioterapeut koně odblokuje a uvolní a tento kůň jde následně pokračovat ve stávajícím jezdeckém výcviku, aniž by jezdec pátral po příčině ztuhnutí či zablokování konkrétního místa, či se držel doporučení odborníka, práce fyzioterapeuta je v dlouhodobém horizontu zbytečná. Zcela zbytečně je také mnoha koním již v mladém věku veterináři diagnostikováno onemocnění či poranění pohybového aparátu, přičemž za to velmi často může nevhodný výcvik a přetěžování. 

Používáme-li poloviční zádrže správně, ale máme pod sebou koně, který se z různých důvodů brání přilnutí v podobě odmítání pomůcek otěží, lze mu pomoci tím, že jej naučíme si ustoupit od vnitřní holeně směrem do vnější otěže viz video níže. Jde pouze a jen o to, aby kůň zareagoval na tlak vnitřní holeně tak, že vnitřní zadní nohou podkročí více pod sebe. Jezdec proto posune vnitřní holeň více za podbřišník a pobídne koně směrem do vnější otěže. Jako bychom chtěli dát koni záď ven. Do vnější otěže se říká proto, že jakmile použijeme pomůcku od vnitřní boty, kůň bude mít tendenci paradoxně ukročit vnější přední nohou ven namísto toho, aby podsunul svou vnitřní zadní nohu pod sebe. A ukročení vnější přední nohy ven zabrání právě vnější otěž, která koně jasně ohraničí a pomůcka od vnitřní boty přes ní neprojde. Koně si na tuto vychytávku musí navyknout, nejsou z ní zprvu nadšení, protože je nutí se více sebenést a to je prostě namáhavé. Nerespektuje-li kůň tyto pomůcky ze sedla, učíme jej nejprve ze země. Princip je stejný, jen namísto vnitřní holeně používáme dlaň ruky. Cvičit začínáme vždy v zastavení, kdy koně požádáme o podkročení se pouze v jednom kroku. Kůň musí vnitřní zadní nohou ukročit směrem od nás a pod sebe, přední nohy udělají krok zároveň do strany a kousek dopředu. Při ježdění přechodů toho pak využíváme tak, že přechody provádíme ihned po použití ,,vnitřní boty do vnější otěže". 

• Mladé koně, kteří se přechodům teprve učí, jezdíme i v přechodech v pozici ,,dopředu a dolů". I v této pozici můžeme dát poloviční zádrž, malinko si zkrátit otěže nebo alespoň najít kontakt na dlouhé otěži a sedem zkrátit daný chod. Nepožadujeme však po koni napřímení. 
• Je potřeba si uvědomit, že poloviční zádrže jsou primárně o pomůckách sedu. Prakticky vzato není nutné mít koně na kontaktu, na otěži, na přilnutí. Zádrže u mladého koně postupně ,,kalibrujeme" dle toho, jak na ně kůň reaguje. 
• Důležité je, aby byly přechody plynulé (to nám zajistí nácvik změn mezi ruchy chodů), tedy aby kůň při přechodu nahoru nestartoval jako raketa a směrem dolů se nazapichoval jako oštěp do země před sebou. 
• V jezdecké práci koně platí, že pokud kůň na pomůcky otěží reaguje přehnaně, například hází hlavou, vyškubává otěže z ruky nebo naopak omezeně, tedy že má pevně zavřenou hubu, případné odžvýknutí je falešné - kůň jen otevírá hubu, neumí se ještě uvolnit s udidlem v hubě. Toto se taktéž musí trénovat a vysvětlit koni od práce ze země po práci pod sedlem, že udidlo v hubě mu neublíží a že se i s ním lze cítit uvolněně a dobře. 

U navykání koně na uzdění často narazíme na problém u jezdce - málokdo má citlivou, jemnou ruku, nezávislou na sedu, kterou dokáže koordinovat natolik přesně, že koni nikdy nijak neublíží. Každá špatná zkušenost s udidlem se do koně vytesá jako do kamene. Už jsem se bohužel setkala s koňmi, které ani trpělivá práce ze země nedokázala těchto vytesaných ran zbavit. Veškeré pohyby rukou mají být plynulé, nikoliv trhané a tlak, kterým udidlo působí, musí být vždy jasný a působit směrem nahoru do koutků huby. Jezdec tedy koně hlavně ze začátku jezdí s výše drženou rukou, aby udidlo netlačilo na jazyk a spodní čelist, což je koni nepříjemné, mnohdy i bolestivé. Snažíme-li se s koněm udržet stabilní, korektní a jemné spojení, pomůže nám, když se budeme soustředit na své ruce a jejich pohyby a vizualizovat si hubu koně, tedy co se s ní v ten a ten okamžik děje. Představa může být až taková, že namísto otěží máme prodloužené předloktí a naše dlaně drží přímo udidlové kroužky. 

Obecně doporučuji méně zkušeným jezdcům trénovat rozdělování své pozornosti. Průběžně zaměřovat svou pozornost třeba jen na držení hlavy, pohyby ramen, držení dlaní, loktů, atd. Aby se totiž naše tělo naučilo jezdit bez toho, abychom jej museli pořád hlídat, potřebuje až několik tisíc opakování daného pohybu. Poté se takový pohyb stane automatickým, nebude tedy na něj potřeba myslet. Pozor však na to, jaké pohyby své tělo učíme - nemá tu schopnost rozlišit, jaký pohyb je ten pravý a jaký ne, tudíž se tímto způsobem naučíme i spoustu zlozvyků. Dokud tedy nejsme schopni hlídat sami sebe (zlobí nás už jen detaily), prostě se ještě neumíme v sedle automaticky tvarovat tak, jak je potřeba, neměli bychom jezdit bez dohledu někoho, kdo nás bude schopen ze země opravovat. Nemáme-li k dispozici nikoho takového, dejme si na jízdárnu kameru a natáčejme se. K videu si pak vezměme tužku a papír, sepišme si, co se nám na nás samotných nelíbí a jak to napravíme. Naučme se takto připravený plán zpaměti a příště se na ně v sedle zaměřme přičemž si svůj výkon znovu natočme a zhodnoťme si, jak jsme pokročili. 

Každý kůň reaguje na pomůcky trochu jinak, takže se může stát, že i pod skvělým jezdcem se bude kůň vyvíjet pomaleji než bychom čekali a naopak. Tam, kde není trpělivost, pochopení, pokora, tam pak většinou vznikne násilí v podobě tvrdé ruky, vyvazovacích pomůcek, ostruh a tušírek. Postupuje-li jezdec korektně a trpělivě, trvá minimálně několik měsíců než se kůň naučí rozumět pomůckám otěží ve všech chodech a dalších několik měsíců než objeví přilnutí. Právě přilnutí spolyká nejvíce času a nervů jezdce, protože je zcela běžné, že buďto máme koně na otěži, spokojeně přijímacího udidlo, ale líného vzadu (kráčí pomalu, v klusu se nedošlapuje, cval je na hranici mezi třídobým a čtyřdobým chodem) nebo máme energicky se pohybujícího koně s aktivní zádí, ale bránícímu se pomůckám otěží. Je těžké vydržet a nesáhnout po něčem, co by cestu k přilnutí urychlilo. Stále však platí, že trpělivost přináší ovoce a platí to i v jezdeckém výcviku našeho koně. 

V případě, že má jezdec opravdu neklidné ruce nebo kůň převrací hlavu, používám v takovém případě chambon. Chambon koně dokonale podporuje ve vytažení se dopředu a dolů, nijak ho tedy neomezuje v natažení hlavy dopředu ani dolů. Zvýrazňuje a jasně vysvětluje pomůcky otěží pro vytažení se dopředu a dolů. Chambon navíc působí zcela mimo ruku jezdce. Právě jezdci s neklidnou rukou uvítají, jak se kůň se chambonem stabilizuje, mohou se tak lépe soustředit na své vlastní pomůcky a zdokonalovat své jezdecké schopnosti. Chambonu lze upravovat délku spodního koženého řemene, aby jej bylo možné použít pro co nejvíce koní. Každému koni sedí jiná délka a vůbec nejde o stupeň jeho výcviku, nýbrž o stavbu těla. Držíme se pravidla, že chambon nijak nepůsobí, pokud má kůň hlavu na kolmici, nos mírně před ní, týl jako nejvyšší bod (odmyslíme si uši) nebo níže. Působí tedy jen v okamžiku, kdy kůň zvedne hlavu nad kolmici a působí přesně do koutků huby koně směrem nahoru. Podněcuje tak koně k odžvýknutí a snížení hlavy dopředu a dolů. Tedy jej učí se 100 % přesností přesně to, co pak po něm chceme i pod sedlem prostřednictvím naší ruky a otěží. 

III. Opakování

Přechod z nižšího do vyššího chodu zahajujeme poloviční zádrží, zkrátíme délku kroků či skoků a rámec koně. Jednorázově koně pobídneme odzadu do pasivní ruky a ihned na to koně pomůckami sedem (kterým naznačíme, jaký chod požadujeme) či holení vedeme do vyššího chodu. Naše ruce se v tu chvíli posunou nenápadně směrem k hlavě koně, čímž jej pustí vpřed a přechod tak není proveden proti ruce. Každý chod má být od prvního kroku či skoku co nejlepší, tudíž se snažíme koně v přechodu jezdit plynule, měkce, myslíme neustále na to, že primární je chuť koně pohybovat se vpřed, ne se zarážet do sebe nebo se v prvních pár krocích loudat. Od prvního kroku v novém chodu tak koně aktivně podporujeme k pohybu vpřed.  

Přechod z vyššího do nižšího chodu zahajujeme taktéž poloviční zádrží, zkrátíme délku kroků či skoků a rámec koně. Jednorázově koně pobídneme odzadu do pasivní ruky a ihned na to koně adekvátní zádrží vedeme do nižšího chodu. Finální zádrž je o zpevnění středu těla (břišní a zádové svaly) a platí, že čím náročnější přechod, tím výraznější má být. Musíme tedy my jako jezdci rozlišovat, zda chceme přejít ze cvalu do klusu, do kroku nebo do zastavení. Nezapomeneme se v sedle při přechodu nenápadně přizvednout, ruka opět pouští koně dopředu již v novém chodu. Potřebujeme-li koně vpředu zadržet, pomoct mu s přechodem, zadržíme jej pomocí vnější otěže, kterou vedeme směrem nahoru, přičemž je vůči pohybu koně pasivní.  

Děkuji tímto mým klisnám Cecilce a Stelči a fantastické dvojici Petrovi Šebelovi a Derenovi za použití fotografií a videí z tréninků.