Klárka a Elvis

Můj první rok s Elvisem

Se mnou a Elvisem začalo všechno pomalu a postupně. Majitelka Zuzka, která fríského hřebce Elvise koupila v době, kdy já žila na Novém Zélandu, a které pravidelně roky hlídáme ostatní zvířectvo, mi už tehdy psala, že se mohu kdykoli projet, až se vrátím. Po příjezdu mě furt nabádala a já se trochu bála, že mi jedním svezením po 3 letech, bez zadku v sedle, spustí Elvis strašné stýskání po ježdění.

Naštěstí Zuzka v zimě začala hledat B-ridera a jen tak mimochodem se mě, při předávání pejsků na hlídání, zeptala na pravidelné ježdění. A to byl prostě sen. Po 3 letech bez ježdění a po 10ti letech, během kterých jsem jezdila většinou koně, které mě chtěli zabít, případně měli majitele, se kterými jsem si vyloženě nesedla nebo jsem neměla peníze navíc na pravidelné tréninky pod dobrým drezurním trenérem a už vůbec jsem nejezdila koně s drezurním potenciálem. 

Už jsem hledání dlouhodobého a smysluplného ježdění nebo dokonce trénování skoro vzdala. A to je pro někoho s láskou ke koním a ježdění hrozné zpětné zjištění.
Když k vám potom přijde kamarádka, se kterou můžete věci řešit na rovinu, s takovou nabídkou, je to opravdu no-brainer!

A tak začal makat víc nejen Elvis, ale i já. Svaly sice nějakou paměť měly, ale vytrvalost a sílu už ne. Nejvíc jsem postrádala propojení a koordinaci povelů v hlavě a už jsem se těšila, až to zase nějak zpět naběhne. 
Po prvním ježdění jsem si říkala, že mi Zuzka snad řekne, že si to ježdění rozmyslela - tak jsem se cítila neschopná :) 

Protože Zuzka trénovala už tehdy u Denči, sama jsem ji napsala a věřila, že mě minimálně navede zpět na dobrou cestu a sjednotí naše ježdění tak, aby bylo Elvisovi vše jasné a neměl ode mě a od Zuzky úplně jiné povely, proces výchovy a přiježďování.

Na prvním tréninku jsem se cítila jako naprostý začátečník na školním koni, který jede poprvé mimo vláček. 

Hned na začátku mi Denča vysvětlila takové základní věci jako je třeba pohyb v kroku nebo držení tušírky a já se strašně styděla. Jezdila jsem předtím tak dlouho, jezdila jsem na závody a DĚLALA JSEM TO VŠECHNO BLBĚ? 
Bohužel ano. Bohužel, přes všechno střídání trenérů, přes všechno ježdění a všechny vystřídané koně jsem si uvědomila, že já jezdím přesně tak, jak jsem si myslela, že je to dobře a jak jsem to okoukala. 
Všechny povely, které jsem kdy dostávala byly třeba ať jde v tempu, na otěž, víc zádě, míň předku, zádrž, musí jít! (samozřejmě křik), vnitřní noha na podbřišníku, vnější za a HOP :D (ano, všichni to známe). Všechno jakoby víte, co znamená a jak to v zásadě nějak udělat, ale na procesu záleží a je to daleko víc, než poloha ruky, nohy a sedu. Takové povely nejsou dost.


Uvědomila jsem si, že jsem se tehdy dostala do fáze, kdy jsem netušila, že to může mít přesnější postup a přes všechen křik, kdy jsem myslela, že musím přece všechno už dělat správně, jsem se prostě ptát přestala. Stejně by mi nikdo neřekl víc.

Během prvních tří lekcí s Denčou mi kompletně rozebrala přechod z kroku do klusu a zpět. Všechno mi to dávalo logiku, protože jsem si teorii hned propojila s pocitem, který jsem při dobrém provedení mívala vždy a jen jsem nevěděla, jak jsem k němu postupnými kroky došla a jak ho tedy přesně stejně zopakovat. Úplně stejně jsme postupně s Elvisem rozebírali poloviční zádrže, vyšší přechody, zastavení, obraty, rohy apod. Vše v podstatě základy, bez kterých se sice člověk se správným koněm dál dostane, ale dopadne to přesně tak, jak se předtím stalo mně - zastaví se na úrovni, přes kterou už to nejde a neví, jak dopředu a bohužel ani jak zpět.


Říkám si, kde bych dnes byla, kdybych ve svých 8 letech dostala jako trenérku Denču nebo někoho, kdo má stejný přístup. Někoho, kdo dbá na nejsilnější základ, kdo propojuje teorii s praxí a kdo chápe, že tréninky podstupujete proto, že ty zkušenosti zatím nemáte a děláte tedy i chyby. Denča umí jako trenérka strašně milým způsobem namotivovat bez toho, aby vám mazala med kolem huby. Vím, že když řekne, že to bylo dobrý, tak to BYLO DOBRÝ a když ne, tak prostě zrovna NEBYLO bez jakéhokoli nadhodnocování nebo podhodnocování. Je upřímná a ochotná a toho si člověk, u trenérů především, musí hodně vážit. 



Přes zimu jsme s Elvisem oba nabrali spoustu sil a stali se z nás kamarádi. V létě mě Denča i Zuzka namotivovali tak, že jsem po více než 10ti letech byla na závodech (a Elvise tím pádem vyvedla na jeho první závody) a i když letos zatím jen "Z" tak mě to moc těší a věřím, že i tak to pro nás oba byl velký krok a že trpělivost přináší růže. 
Po ochutnávce stranové práce a kontracvalů, které Elvis začal trénovat pravidelně, jsem vyjela na rok zase do zahraničí, ale doufám, že mě pak Elvis se Zuzkou vezmou zpátky a budeme makat dál, jistojistě dále pod Denčou :)