Hanča a Woody

Psal se rok 2019 a já po několikáté přišla o pronajatého koně. Můj tehdejší manžel tehdy projevil neobvyklý nával empatie a splnil mi můj celoživotní sen. Koupil mi vlastního koně. Cesta ke koupi byla dlouhá a trnitá. Ale zcela náhodou jsme se dostali k příležitosti. V jedné známé chovné stáji byli právě nabízeni k prodeji mladí hřebečci. Černej byl jedním z nich. Velký a vznešený černý kůň bez jakýchkoli odznaků po velmi úspěšném otci. Obsednutý, po zkouškách. Lehce plachý, ale to by člověk u remonty čekal. Nic divného...

Při prvním nacválání, kdy se mi po obličeji rozlil připitomělý výraz ryzího štěstí, bylo všem přítomným jasno - Černej bude můj. A byl. Nikdy v životě jsem snad nebyla šťastnější. Měla jsem vlastního koně.

Ovšem, jak to tak bývá, nebe nebývá bez mráčků a bouřkové mraky se začaly objevovat hned po převozu do nového domova.

Černej se strašně moc bojí. Všeho a všech. Jakékoli manipulace. Sedlání se stává hodinovým utrpením. Přetáhnout nátylník přes uši nesplnitelným úkolem. Nasedám na něj ze schodků za asistence půlky stáje. Pod sedlem on i já zažíváme peklo. Černej po nacválání chytá amoky a nekontrolovatelně tryská po kolbišti. Padám. Na záda. Na hlavu. Do zábradlí. On běhá po okolí, je nebezpečný sobě i svému okolí. I přestože na nás dohlíží zkušený trenér, s tímto si neví rady. A já každý den odjíždím ze stáje s pláčem a zoufalstvím v srdci. Jak tohle zvládnu? Vždyť s mladými koňmi nemám žádné zkušenosti! Co jsem to probůh udělala? Pochybnosti mě ochromují a zůstává jen strach. Strach z vlastního koně....A to, je drazí přátelé, cesta do pekel.

S Denčou se známe už od pravěku, byly jsme stájovými kolegyněmi před 20 lety. Po maturitě mě však život odvlál do Prahy a o Denče jsem víc jak 10 let neslyšela. Myslím, že to osud zasáhl. Denča mi náhodou vyskočila na Facebooku. A já ji napsala. Jen tak. A najednou se začala tvořit naše společná cesta.

Její příběh, jak z bláznivé remonty sama vychovala úžasnou profesionálku, s kterou to dotáhly až do T drezur, mi dával naději. Naději, že to s Černým nemáme prohrané. Uběhlo pár dní a Denča se objevila u nás ve stáji. Vyzbrojená stoickým klidem, zkušeností a aurou spravedlivého, silného vůdce. Ona nepochybovala, že to zvládnem. Já jo. A tak se šlo na to.

Denča nedává rady ani příkazy. Ona dává návod. Návod, jak být koni tím správným partnerem. A hlavně návod na to, jak být sám sobě motivátorem. Nepochybovat, věřit si. A bojovat. Jak nechtít vše hned. Vytrvat. A radovat se.

A tak nám ho dala. Polopaticky, jako pro blbečka. Díkybohu za to! Najednou pracujeme ze země. Procházíme se s Černým světem. Ukazuju mu, že se není třeba bát, že ho ochráním a nikdy nevystavím nebezpečí. Náš společný vztah se začíná výrazně zlepšovat. Následuje mě. Respektuje mě. A dává velký pozor, aby mě neohrozil.

A já mu začínám zase věřit.

Učím ho na hlas. Nevěřili byste, jakou takové správně naučené "prrrr" má moc. Kůň v amoku na místě stojí a žvejká. Díky Deni, tohle byla asi nejlepší rada pod sluncem... Poctivá práce v kruhovce nese své ovoce. Trénink s Denčou začínáme prací na chambonu v kruhovce. Pod sedlem vůbec necváláme. Několik měsíců. Jen na lonži. Naskakuje na hop na správnou nohu. Získává rovnováhu, sílu a klid. Stává se z něj můj parťák. A já nacházím svou ztracenou sebedůvěru.

Umíte si představit, co se stane s Vaším podkopaným sebevědomím, když se Vás Denča zeptá - "A proč myslíš, že na něj teď nasedáš bez problému támhle z nějakého kusu pařezu, který v životě neviděl? Protože víš, že to zvládneš..." Tohle jsou věci, které Vám otevírají oči.

Každý trénink pod sedlem je o desítky procent lepší. Jistější. Černej se přestává bát, lekat a utíkat. Chodíme dokonce sami do terénu! Ta radost a štěstí z každého dalšího krůčku je nepopsatelná! Tak ji sdílím s Deni a ona se raduje se mnou (na rozdíl od většiny ansámblu naší stáje, která úspěch neodpouští, známe asi všichni...)

Bohužel na konci roku 2020 přichází velká osobní rána. Manžel mě vyhazuje z domu. Přicházím o vše a jediné, co mi zůstává, je tenhle černej pitomeček. Díky němu jsem schopna každý den vstát z postele a nevzdat to. I když se všechno jeví beznadějně. On mi dává sílu bojovat. Skoro 2 měsíce jsem díky mému psychickému rozpoložení neseděla v sedle. Většinu zimy se procházíme po okolí a pracujeme ze země. Denča nás jezdí podporovat, vede se mnou sáhodlouhé debaty o životě a drží mě nad vodou. Je mým koučem v téhle nelehké době. Nikdy ji za to nepřestanu být vděčná. A pak, jednoho dne, si říkám, JE ČAS. A vracím se do sedla. A bylo to. Byl tam, klidný, milý a ochotný pracovat.

Jezdíme v kříži i čtverci, zvládáme schody, sněhuláka (cviky, které Denča při práci používá), krásně klidně a kulatě cváláme. Pomalu se nám z Černého klube drezurní naděje. A já, odchovaná na principu "chyť se za hubu a tlač" se stávám opravdovým jezdcem. Denča mě motivuje a chválí, jinak sedím, jinak pobízím, jinak přemýšlím. Stává se ze mě rajťák, který ujede víceméně cokoli. Už se dávno nebojím, naopak čelím všem výzvám s nadšením a nevzdávám se. Mám radost, Denča má radost, Černej je spokojený.

Z vyděšeného uzlíčku nervů je najednou pan kůň, na kterého se nebojím posadit i cizího člověka. Řehtá, když uslyší před stají bouchnout dveře od mého auta. Vítá mě, když jdu pro něj do výběhu. Stojí a kouká, když ho nechám bez úvazu v myčáku a jdu si pro zapomenuté náčiní. Bezmezně mi věří. Následuje mě, má mě rád.

V červnu 2020 Černého na týden opouštím, abych se zrelaxovala s kamarádkou u moře. Když však vystupuju z letadla, dostávám krutou a fatální ránu - Černej je pryč. Ex manžel ho jako nástroj manipulace během mé dovolené naložil a odvezl neznámo kam. Vytrhl ho z jeho domova, z prostředí, kde se cítil dobře, z rukou lidí, kterým věřil. Zavřel ho do boxu a nezajímalo ho, jak se cítí. Chtěl mi jen ublížit a to se mu povedlo... Už ale nevidí, že nejvíc ublížil tomu koni.

Zklamu Vás. Tenhle příběh nemá dobrý konec. Černýho jsem od té doby už nikdy neviděla. Nevím, kde je ani jak se má.

11.6.2021 mi puklo srdce a rozsypalo se po světě v milionech kouscích.

Díky Denče a mým nejbližším jsem tuto dobu přežila. Denča mě nenechala propadat zoufalství. Byla tady pro mě i v momentě, kdy jsem neměla koně. Kdy moje srdce bylo jako rozdrcená žula. Abych nepřestala věřit v sebe a své schopnosti, půjčila mi i svou úžasnou Cecil... a já si poprvé (a asi i naposled 😊) mohla zkusit přeskoky po třech na diagonále. Pracuju teď s cizími koňmi, učím je, jak být uvolněný a při práci netrpět, nespěchat a nevztekat se. Vše, co mě Denča naučila, předávám dál potřebným. Aby to soužití s lidmi pro ně bylo příjemnější a zábavnější.