Cesta k čistým přeskokům

Úvod

Obsah tohoto článku by měl uspokojit každého jezdce, který touží se svým koněm provádět čisté letmé přeskoky případně napravit chyby, se kterými se u přeskoků potýká. Vycházím z vlastních jezdeckých zkušeností, ať už se jedná o přeskoky u koně, který je ještě nikdy nedělal nebo u koně, kterého bylo třeba opravit. Nejčastější chybou je, když kůň přeskočí nejprve předníma nohama a poté, o jeden až dva cvalové skoky později, nohama zadníma. Takový přeskok není považován za čistý, protože není v souladu s nohosledem cvalu. V drezuře je hodnocen nízkou známkou a jezdci zbytečně přicházejí o cenná procenta.

Méně časté jsou přeskoky, kdy opožděný přeskok zadníma nohama trvá déle než jeden či dva cvalové skoky případně kůň zadníma nohama nepřeskočí vůbec a dále pokračuje v tomto cvalu necvalu jako by se nechumelilo. Setkávám se také s koňmi, kteří přeskok u zadních nohou řeší přechodem do klusu a ihned, nebo s menším zpožděním, naskočí zpět do cvalu na správnou nohu. Jako divák jsem pak byla svědkem tohoto způsobu dělání přeskoku i ze strany samotného jezdce, který se nenaučený přeskok snažil zakamuflovat opravdu originálně provedeným a naprosto rychlým přechodem do klusu a okamžitého nacválání na druhou nohu. Ani jedno z uvedeného však taktéž není žádoucí.

Když po mě někdo z jezdců požaduje přeskoky, často je zklamu tím, že to není věc, kterou vyřešíme za týden. Bohužel kolikrát ani za měsíc. Pokud má jezdec co se týče přeskoků neotesaného koně, bude cesta k nim snadnější a rychlejší. Pokud se však jedná o koně, u kterého již byla snaha ho přeskoky naučit a nepovedlo se, bude to požadovat větší dávku trpělivosti, důslednosti a času. Zvlášť, pokud se nečisté přeskoky u koně tolerovaly s odůvodněním, že to pravé přijde později.

Samostatnou kapitolou jsou jezdci věnující se zároveň drezuře i skokovému ježdění. Chce-li jezdec naučit svého koně čistým přeskokům, nemá tolerovat nečistý přeskok pokaždé, kdy jej kůň udělá a to i během skákání. Dobře trénovaný skokový kůň by neměl mít problém doskočit za překážkou na správnou nohu, stane-li se to však, je na jezdci, zda koně opraví nebo to bude ignorovat. Opravu je však nutné provést změnou přes klus, nikoliv požadováním přeskoku - ve většině případů kůň přeskočí zadkem pozdě. Svalová koordinace má svou paměť, což znamená, že si kůň na konkrétní pobídku tento pohyb zapamatuje a bude vždy vzadu skákat pozdě. Bude to považovat za správné.  

Při tréninku přeskoků se mohou objevit potíže spojené s křivostí koně. Na jednu stranu, například zleva doprava, může kůň přeskakovat méně ochotně, s ,,vysokou zadní", kopat jezdci po holeni / ostruze nebo při přeskoku ztrácet na kmihu. Na stranu druhou může naopak přeskakovat až příliš ochotně, ale zároveň uspěchaně, před pobídkou, ploše. Obojí je způsobeno ať už přirozenou nebo získanou křivostí, která se napravuje vhodnou drezurní prací případně prací ze země. Vždy záleží na konkrétním jedinci, jeho stavbě těla, osvalení, jezdeckém vzdělání a také jeho zdravotním stavu – jak fyzickém tak psychickém. Problémy u přeskoků mohou být totiž ze strany jezdce někdy řešeny nevhodnými způsoby, které koně přivádějí do tenze, což celou věc ještě zhoršuje. Nebo se kůň čistý přeskok sice naučí, ale bude v něm vidět neuvolněnost, přehnaná reakce na pomůcky, zatnuté svalstvo, vytřeštěné oči, pevně zavřená huba nebo naopak přílišné slinění – výčet stresových signálů by mohl pokračovat.

Zásadní věcí – ať už má kůň jakýkoli problém – je ve valné většině případů v systematice celého výcviku, který předchází přeskokům. Je-li něco zanedbáno nebo vynecháno, problém je na světě. Věřím, že mohou existovat výjimky tj. koně, kteří i bez níže uvedené průpravy dokáží udělat čistý přeskok. Já se ale s takovým ještě nesetkala, takže budu vycházet z vlastní praxe a zkušeností – tedy že bez těchto kroků to není moc dobře proveditelné. Taktéž věřím, že existují koně, které zkrátka není možné čistým přeskokům naučit. Ani s takovým jsem se však ještě nesetkala, takže budu i zde vycházet z vlastních poznatků, tedy že se čistý přeskok může naučit každý kůň. Chce to ,,jen" čas, trpělivost, důslednost a individuální přístup všude tam, kde je ho potřeba. 

Přeskokům předcházejí tři druhy cvalové práce. Předpokládám, že kůň má dobře zpracované základy, je zvyklý používat v pohybu pod sedlem záď, jejíž energie prochází skrze hřbet a odráží se ve stabilním a měkkém přilnutí. Bez přilnutí není sestavení, bez sestavení není dostatečná rovnováha. Bez rovnováhy nic moc nejde. Proto, když se například kůň začne nějaké práci bránit nebo něco nejde delší dobu posunout dál, je na místě ověřit, zda vše stojí na kvalitním základu. V 99,9 % případů je totiž příčina potíží právě tam. 

1. Cvalová práce – změny ruchu ve cvalu

Změny ruchu ve cvalu jsou v praxi označovány také jako přechody ,,přidat – zkrátit". Hodně jezdců se zde zaměřuje primárně na prodloužení cvalových skoků, avšak kde není dobrého zkrácení, nemůže nikdy být dobrého prodloužení. Pro účely přeskoků i prodloužení samotného je podstatné zkrácení – zkrácení cvalových skoků (jejich délky), zkrácení rámce, odlehčení předku. Proto se tyto přechody provádějí tak, že z pracovního ruchu, pracovního cvalu, koně postupně a plynule vedeme stále k většímu zkrácení / shromáždění a poté se z něj vracíme zpět do pracovního cvalu / ruchu nikoliv do prodloužení.

Stejně jako se běžně jezdí přechody mezi jednotlivými chody, by se měly jezdit i přechody mezi jednotlivými ruchy. Začíná se už u mladých koní v kroku, pokračuje se v klusu, později ve cvalu. Kdo má v tuto chvíli možnost jezdit mladého koně, nechť s těmito přechody neotálí. Když se se změnami ruchu začíná, stačí zprvu jen nepatrné zkrácení a vyjetí zpět do původního tempa. Jde zde spíše o pocit jezdce, zda kůň reaguje na jeho pomůcky, nikoliv o to, zda kůň navenek viditelně zkrátí a natáhne rámec a cvalové skoky (případně kroky v kroku, klusu).  

Pomůcky pro zkrácení jsou stejné ve všech chodech. Jezdec koni dává poloviční zádrž a zároveň (paradoxně) udržuje aktivní vpřed pobízející pomůcky, tedy holeně a sed. Aby se kůň naučil spojení těchto protichůdných pomůcek chápat, přicházejí vpřed pobízející pomůcky každý cvalový skok o mikro vteřinku dříve než obvykle. Jezdec musí být tzv. o chlup napřed. Zprvu stačí, když kůň na tyto pomůcky zareaguje třeba jen na jeden až dva cvalové skoky. Není vůbec na místě ho ve zkrácení držet déle, stejně to nevydrží a vypadne do klusu, což ho bude mást a vzdalovat od pochopení cviku. Postupně se zkrácení bude prodlužovat, kůň vydrží cválat ve zkrácení / shromáždění déle, více se unese a zároveň se budou zvýrazňovat rozdíly mezi zkráceným / shromážděným cvalem a cvalem pracovním.

Samotné zkrácení není jen o zkrácení kroků / cvalových skoků, ale také o zkrácení rámce tj. adekvátním zkrácení otěží respektive toho, co má jezdec před sebou a větší aktivitě zádě, tedy zkrácení toho, co má jezdec za sebou. Za tímto účelem jezdec používá práci s vlastním těžištěm tj. vytáhne se z pasu nahoru, dá ramena zpátky, lopatky k sobě, zvedne bradu. Tímto pohybem přenese své těžiště mírně dozadu. Kůň se tomuto přesunutí těžiště přizpůsobí (má-li na to dostatek síly) a zachová si cval s lehčím předkem, často označovaný jako cval ,,do kopce". Jezdci je tak umožněno vést koně na kratší otěži, přičemž ruka během aktivnějšího pobízení zádě zůstává pasivní. Jakmile se kůň sebere a zkrátí skoky i rámec, ruka jde opět s pohybem a podporuje pohyb vpřed. Při návratu do původního tempa se otěže přiměřeně prodlouží, zadržující pomůcky zmizí. Kůň na základě toho natáhne rámec, sníží své těžiště a prodlouží cvalové skoky.

Mezi nejčastější potíže patří, že se koně rozpadají tj. při použití zádrže zareagují prohnutím zad, zvednutím hlavy či přechodem do klusu. Je to zde hodně o celkové přípravě koně, proto znovu zmiňuji, že se změny ruchu mají cvičit od začátku. Kůň, který pomůcky pro zkrácení zná z kroku a klusu, na ně bude ve cvalu reagovat mnohem lépe. Může se samozřejmě objevit počáteční nepochopení se, které odstraní spravedlivé a důsledné vedení koně ze strany jezdce. Občasné chyby pak mohou být spojeny pouze s tím, že kůň v daném okamžiku prostě jen není dobře na pomůckách.

Prodloužení cvalových skoků po nácviku zkrácení přijde samo, koně jej dokonce začnou brzy sami nabízet. Nenechte se však zmást. Ve většině případů na začátku této práce nedovolujme koni zrychlovat na více než je pracovní tempo. Jednalo by se jen a pouze o zrychlení, o spěchání, které vzniká ze snahy koně ulevit namáhaným svalům. Až přijde ten správný čas pro prodloužení jako takové, poznáte to, nebojte 😊

Při cvičení ,,přidat – zkrátit" je nejdůležitější pocit jezdce, jak kůň reaguje na jeho pomůcky a schopnost koně sebenesení se. V případě jezdce je tato práce o koordinaci vlastního těla a pomůcek, proto je i z tohoto důvodu nezbytné cvičit současné použití zádrže a vpřed pobízejících pomůcek od kroku, přes klus a až poté ve cvalu. Cvičení lze dělat buďto na kruhu nebo na rovných liniích, záleží na typu koně, co kterému jedinci konkrétně sedí. Na rovných liniích, ideálně ve stopě na stěně jízdárny, lze využít sestavení plec vpřed, které napomáhá lepšímu sebrání koně, lepší rovnováze. Změny ruchy mohou být proto kvalitnější, nicméně sestavení plec vpřed lze jezdit i na kruhu, takže vždy záleží na konkrétní kombinaci jezdec – kůň respektive na tom, co konkrétní dvojici více sedí. 

2. Cvalová práce - jednoduché změny cvalu

Jednoduché změny cvalu jsou prosté přechody například ze cvalu vlevo do kroku a poté z kroku do cvalu vpravo, přičemž je mezi jednotlivými cvaly 3 – 5 kroků v kroku bez jakýchkoli klusových mezikroků. Dobrým přechodům do kroku předchází schopnost koně se ve cvalu zkrátit viz předchozí cvalová práce. Velká část koní však dokáže bez problémů dobře nacválat z kroku i bez této přípravy případně pak přejít zpět do kroku jen s drobnými nedostatky. Opět záleží na konkrétním jedinci, jeho stavbě těla, osvalení, mechanice pohybu, jezdeckém vzdělání atd.

U přechodu ze cvalu do kroku by ale vždy mělo jít nejprve o zkrácení se ve cvalu, po kterém následuje vypnutí vpřed pobízejících pomůcek a ponechání adekvátně silné poloviční zádrže. Slovo adekvátně je stěžejní – zádrže je potřeba kalibrovat, protože ne vždy se ze cvalu přechází do kroku. Jednou je to klus, podruhé zastavení. Opět zde jde o důslednost a cit jezdce, který by měl být schopen pomocí rozdílné intenzity zádrží koni vždy jasně sdělit, o jaký přechod zrovna jde.

Zádrž při přechodu ze cvalu do kroku se v ideálním případě dává v okamžiku, kdy jde kůň svým tělem v třídobém cvalu směrem nahoru. Zádrží ho pak doslova postavíme – pokud možno měkce - na zem do kroku. U svalově slabších jedinců nebo hůře stavěných koní je možné dát zádrž v opačném okamžiku, tedy když jde kůň směrem dolů, čímž ho přesunutím vlastního těžiště směrem ke kohoutku doslova ,,zabetonujeme" do země a pomůžeme mu prostřednictvím jeho vlastního těžiště přechod provést. Tento způsob ale slouží spíše pro účely úvodní práce, tedy je-li potřeba to koni vysvětlit trochu jinak případně mu pomoci. Jedná se totiž vždy o přechod na předku, který nechceme (bránil by dalšímu posunu koně). 

3 – 5 kroků v kroku není jen holý výmysl z něčí hlavy. Učí koně býti pozorným, prostupným a připravují jej do budoucna nejen na samostatný přeskok, ale také na série přeskoků. Z perspektivy jezdce znamená 3 – 5 kroků v kroku téměř nulový čas na cokoliv. V podstatě ihned po přechodu do kroku je nutné připravit pomůcky pro nacválání na druhou nohu tj. vyměnit rozložení holení, sáhnout po otěžích (zkrátit budoucí vnitřní a prodloužit budoucí vnější) a dát pomůcky pro nacválání.

V tréninku se nejprve jezdí jen přechody krok – cval – krok jen na jednu a tutéž nohu. Až když to má kůň zpracované, začneme měnit nohy. Z užitečných cviků pak můžeme využít třeba cvik kruh zmenšit, kdy se přechod do kroku provádí na malém kruhu, cvik záď dovnitř, kdy vnitřní zadní noha pomůže koni se v přechodu do kroku unést. Oblíbené jsou vlnovky, ve kterých po každém obloučku následuje přechod do kroku. Oblouček se zde využívá k lepšímu sebrání se koně. Tzv. ,,vyšší dívčí" je pak práce ve čtverci o rozměrech 12 x 12 m nebo 10 x 10 m, ve kterém kůň v rozích přechází do kroku a znovu nacválává případně dělá v každém rohu jen jeden přechod. Při potížích lze pak chvíli jezdit i přechody časté, tedy že po nacválání dáváme ihned pomůcky pro přechod do kroku, jako bychom si ihned po nacválání cval rozmysleli a vůbec jej nechtěli. 

Pokud si kůň ve cvalu nebo při nacválání pomáhá hlavou a krkem, je to zpětná vazba pro jezdce pojednávající o tom, že nejde dostatečně od zádě, skrze hřbet a celý přechod a cval tahá předkem. Dočkat se tak můžeme i horších přechodů ze cvalu do kroku – budou proti ruce. Ty však není možné dlouhodobě tolerovat, naučili bychom koně opoře vpředu. Namísto toho, aby si udržel měkkou, živou hubu, ho naučíme opírání se do otěží, které vede k dalším, stupňujícím se potížím. Jen opravdu silný jezdec je schopen opírání do otěží snášet delší dobu, ježdění se však pro něj stává fyzicky náročnější (už tak je toho více než dost) a kůň se jezdecky kazí. V lepším případě pouze jezdecky.

Někdy může nastat situace, kdy je nutné koni pomoct a podržet jej. Tato pomocná ruka má však přicházet jen od jedné otěže a to vždy od té vnější, nikdy ne od otěže vnitřní. Spíše než tyto kompenzační postupy je kolikrát lepší vrátit se o krok zpět a podívat se, v čem může být chyba. Ta nejběžnější tkví v tom, že je kůň ježděn za otěží, ať už méně nebo více. Hlava jakkoliv za kolmicí vyvolává nepříjemné pnutí v šíjovém a následně nadtrnovém vazu, které kůň přirozeně vyváží prohnutím páteře. V tomto prohnutí se pak ale – jak po lopatě říkám já - rozpojí záda. V praxi to znamená, že záď je doslova za koněm, její aktivita je nedostatečná a její energie neprochází hřbetem. Nemá jak. Neřeší -li se to, tak se celý problém prohlubuje, záď se stává méně a méně aktivní, hřbet méně a méně pracuje. Dochází k nadměrnému opotřebení pohybového aparátu vlivem nepřirozeného držení těla a pohybu a s ním spojeným zdravotním problémům. O psychice koně takto pohybovaném pak ani nemluvě. 

Ráda bych poukázala také na další chybu, se kterou se setkávám a tou je spěchání, spěchání v jakémkoli chodu, v jakékoli práci. Když kůň chvátá, jde opět a jen více na předku, má tak méně rovnováhy a menší schopnosti na to vyhovět jezdcovým pomůckám a obstát v požadovaných cvicích. Znovu také připomínám, že kde není přilnutí tj. stabilní a jemný kontakt, uzavřené jezdcovy pomůcky a stav prostupnosti taktéž popisovaný jako stav, ve kterém ,,vnitřní bota prochází do vnější otěže", tam není sestavení. Kde není sestavení, tam není možné pracovat s rovnováhou, koně správně ohýbat, vést do stranové práce atd.

Při jednoduché změně cvalu nelze tolerovat přechod přes klus ani u jednoho z přechodů. Vždy je potřeba najít důvod, proč kůň není schopen nacválat nebo přejít ze cvalu do kroku bez klusových kroků a tuto příčinu odstranit. Případné zmatky, nahřívání se a upadání koně do tenze nebo pozdní reakce na pomůcky se taktéž nemají přehlížet či řešit vyvázáním nebo ostřejšími ostruhami. Ve výcviku je nezbytné respektovat proces učení, dávat koni dostatek fyzického i mentálního odpočinku, dbát na zajištění jeho základních životních potřeb jako je přiměřené krmení, dostatek nezávadné vody, volný pohyb, socializace s ostatními koňmi, možnost se pást atd. a přijmout sem tam fakt, že se někde něco zanedbalo a že je potřeba se vrátit na nějakou dobu zpátky (sebereflexe jezdce i trenéra).  

3. Cvalová práce - kontracval

S kontracvalem se začíná nenápadně, nejčastěji cvikem ve cvalu 1x od stěny ke stěně. Zprvu se stačí od stěny vzdálit maximálně na 5 metrů, časem lze vzdálenost zvětšovat. Jakmile kůň bez problémů dokáže procválat cvik 1x od stěny ke stěně do vzdálenosti 10ti metrů od stěny, lze vyzkoušet cvik obloučkem změnit směr, vrátit se na stěnu v polovině dlouhé stěny, tedy v B (nebo E) a docválat ji v kontracvalu. Před rohem je potřeba a ještě dlouho bude, udělat přechod do klusu, který je sám o sobě těžší než přechod ze cvalu na ,,správnou" nohu. Využít lze rovněž krátké diagonály, pokud je 10ti metrový oblouček pro koně příliš těžký. Pro některé koně bývá jednodušší, když tyto dvě varianty nácviku kontracvalu přehodíme a začneme s kontracvalem na dlouhé stěně po cviku obloučkem změnit směr. 

Při ježdění v kontracvalu se kůň nemá rozpadat, cval má zůstat třídobým chodem. Velmi často je vidět, jak koně vlivem nedostatku rovnováhy cválají ve čtyřdobém taktu, což lze tolerovat opravdu jen ve výjimečných situacích. Mezi takové patří tzv. bod zlomu, tedy místo, kde se kůň z kontracvalu vrací do cvalu na ,,správnou nohu". Právě v tomto bodě vzniká nejvíce nerovnováhy a na jezdci je, aby koni pomohl. Vpřed pobízející pomůcky tak musí přicházet o mikro vteřinku dříve než normálně, jinak kůň vypadne do klusu případně přeskočí, avšak obvykle přesně tak, jak není požadováno – tedy nejprve pouze předkem a o jeden až dva cvalové skoky později zadníma nohama.

Jakmile kůň zvládá docválat dlouhou stěnu bez problémů, můžeme se posunout třeba k vlnovkám ve cvalu. Bohatě postačí vlnovka o třech obloucích, kde je druhý oblouk v kontracvalu. Dále pokračujeme ježděním půlkruhu o poloměru 20 metrů a to buďto plynulým navázáním z druhého oblouku vlnovky tzn. jedeme vlastně jen vlnovku o dvou obloucích nebo navázáním z kontracvalu po dlouhé stěně. 

Pokud kůň přeskakuje nebo vypadává do klusu, je potřeba se vrátit zpět a prověřit základy, na kterých chceme tuto práci stavět. Platí to nejen o schopnostech respektive jezdeckém vzdělání koně, ale také jezdce. V praxi se setkávám s tím, že jezdci při najetí do kontracvalu mění rozložení holení a kyčlí, což koně vede k nerovnováze a neplánovanému, nečistému přeskoku. Je to tedy opět o důslednosti jezdce a jeho schopnosti koordinovat své tělo a jezdecké pomůcky. Ve cvalu vpravo zkrátka jezdec sedí ve cvalu vpravo, ať už cválá na ,,správnou" nohu nebo v kontracvalu, ve cvalu vlevo sedí ve cvalu vlevo, taktéž bez ohledu na to, zda cválá na ,,správnou" nohu nebo v kontracvalu.

Další chybou je také snaha jezdce koně v kontracvalu přehnaně sestavovat nebo dokonce ohýbat. Tělo koně má být v kontracvalu rovné, ohnutí zde není na místě. Lehké sestavení k ruce, na kterou se cválá, však naopak žádoucí je, jelikož dokáže koně srovnat a zabránit cvalu na dvou stopách. V případě potíží může koni pomoci sestavení k vnější ruce případně pak zlepšení tempa a delší rámec. Snáze zvládne nedostatky v rovnováze případně místně zabrání nechtěnému přeskoku nebo vypadnutí do klusu.

Při ježdění v kontracvalu se jezdec přirozeně dostává k pochopení toho, proč koně sem tam ,,ujíždějí z pod zadku" respektive spěchají. Když pomineme variantu, kdy se kůň něčeho poleká, tak se ve většině případů jedná pouze o nedostatek rovnováhy. Zrychlením chodu se kůň snaží tento nedostatek ustát a jezdec by mu neměl bránit. Mnohem účelnější je, když je koni dovoleno akutní nedostatek rovnováhy vyřešit zrychlením chodu a plynule jej pomocí zádrží nebo vedením na menší a menší kruh zpomalit a převést do nižšího chodu. Škubání v hubě, viděné u skokových i drezurních jezdců nebo svazování koní nejrůznějšími způsoby, problémy s rovnováhou nevyřeší. 

Rovnováha má svou podstatu nejen ve stavbě těla konkrétního jedince a jeho osvalení, ale také na způsobu jeho ježdění od samotného počátku. Opět se zde dostáváme k aktivní zádi, jejíž energie prochází hřbetem koně, který je kůň schopen vyklenout pouze a jen, když má hlavu nesenou s nosem před kolmicí. Mnohým jezdcům se v tomto držení těla zdá, že kůň jde po předku, opak je však pravdou. Další podstata rovnováhy tkví z následného přilnutí a schopnosti koně se sestavovat. Jedině prostřednictvím stálého a jemného přilnutí a sestavování koně jsme schopni koni s rovnováhou pomoci natolik, že pro něj ani těžší drezurní práce nebude problém. 

Z kontracvalu nějakou dobu přecházíme výhradně do klusu. Přechody do kroku přijdou časem a nedoporučuji na ně spěchat. Přechod z kontracvalu je pro koně těžší než přechod ze cvalu na ,,správnou" nohu. Záleží samozřejmě i na místě, ve kterém má kůň přechod provést – něco jiného je, když s koněm cváláme v kontracvalu přes velké skokové kolbiště, něco jiného kontracval na stěně drezurního obdélníku, kde si kůň do přechodu nemůže pomoci například vybočením zádě, protože mu to stěna jednoduše nedovolí.

Veškeré chyby je potřeba opravovat, po opravě koně pochválit a dát pauzu. Nepodceňujme pravidlo, které říká, že méně znamená více. Jezdec nebo trenér musí férově ke koni umět okamžitě přiznat, kdy je vhodné práci raději ukončit případně se vrátit o krok zpět a projezdit jiné prvky, které dané věci předchází. V průběhu trénování kontracvalu kůň může začít sám od sebe zmatkovat a přeskakovat. V takovém případě je lepší koni od kontracvalu dopřát delší pauzu, klidně i několik týdnů a poté se k němu zase vrátit. Není zde na místě zoufat, věci se obvykle těsně před zlepšením zhorší a jezdec může mít pocit, že celá práce byla k ničemu a že koně jen zkazil. Není to pravda – dejte si oba delší pauzu, pracujte na jiných, jednoduchých věcech a uvidíte, že po návratu ke kontracvalu to bude lepší než kdykoliv předtím. 

Přeskoky

Trpělivost přináší ovoce, tudíž systematicky připravovaný kůň schopen ucválat v kontracvalu i těžší linie, schopen se ve cvalu zkrátit tj. odlehčit předek a více do pohybu zapojit záď, kůň schopen plynule a měkce přejít ze cvalu do kroku a přesně na pomůcky ihned znovu nacválat, začne sám od sebe nabízet přeskok, po kterém toužíme. Jezdec i trenér to pozná tak, že si kůň ve cvalu sám od sebe sem tam specificky poskočí. O přeskok pak můžeme poprvé požádat v kontracvalu, ideálně z tužší strany koně na tu lepší, v rohu jízdárny. Pomůcky pro přeskok jsou stejné jako při nacválání na druhou nohu, které už má dvojice natrénovány jednoduchými změnami cvalu.

Někdy se pro lepší porozumění těchto pomůcek provádějí jednoduché změny cvalu s co nejmenším počtem mezikroků v kroku, až se krok téměř vytratí a kůň plynule přechází z jednoho cvalu do druhého. Odtud je již malý krůček k přeskoku jako takovému. Každému přeskoku předchází lehká poloviční zádrž, která slouží k upozornění koně na přicházející změnu, avšak ,,flow" cvalu je potřeba udržet. Při přeskoku samotném pomáhá odlehčení kyčle jezdce na straně, na kterou kůň přeskakuje a nabídnutí prostoru před sebou posunutím rukou více dopředu, aby kůň při výraznějším přeskoku nenarazil o ruku jezdce.

Přeskoky provádíme na různých místech jízdárny, v různých cvicích, kreativitě se meze nekladou. Typickou komplikací pak může být, že na jednu stranu kůň reaguje o jeden cvalový skok později, na stranu druhou zase předbíhá. Tyto komplikace vyřeší jen a pouze důslednost jezdce, který na horší stranu musí koně na přeskok lépe připravit a použít výraznější pomůcky a na stranu druhou zase trvat na svém a nedovolit přeskok mimo své pomůcky. I zde platí proces učení – pokud to kůň opravdu ,,motá" jedno přes druhé, je opět lepší s přeskoky na nějakou dobu přestat a poté se k nim zase vrátit. Ať se daří! :)